Osem hrozných

Osm hrozných je vůči Djangovi, co byla dvojka Kill Billa vůči jedničce - a coby kontrast to funguje docela obstojně. Osobně mě to ale v první polovině úspěšně uspávalo a nebaví mě už každé Tarantinovo rozhodnutí (absolutně zbytečná flashbacková kapitola nesdělující jedinou novou informaci) obhajovat podvratným tvůrčím záměrem. Plně ale chápu, že někoho tahle hra uspokojuje. A v podstatě výhradně o tom už Tarantinovy filmy jsou - o hledání objektivních důvodů, jak z těch režijních podivností (nevykreslené postavy, nekonečné tempo) udělat geniální myšlenky, z nichž některé smysl skutečně dávají a některé už jsou šílená nadinterpretace. Druhý den po zhlídnutí jsem vůči tomu smířlivější, protože nuda je první dojem, který má tendenci odpadat, a v hlavě zůstávají silnější scény a těch pár hlášek. Ale vydržet to ty tři hodiny znova? To radši ani ne. 70 % (06.01.2016)

Táto divadelná hra nevyšla podľa osobných preferencií zapojenia alternatívy do klasiky. Až na úvod a nejaké tie spomienky priestorovo uzatvorená do jedného obchodu. Rozdelenie na kapitoly nijako extra nesfunkčnilo príšernú dĺžku, v ktorej na 0,5% akcie pripadá 99,5% oveľa menej pôsobivých žvástov. Pre fanúšikov štandardného divadla a divadla v kine povinnosť. (30.07.2020)

Pane bože, někdo zastavte Tarantina před tím, než splní své výhrůžky a natočí ten svůj devátý a desátý film. Očividně kompletně zapomněl, co dělá dobrý film dobrým filmem, a co je ještě víc zásadní, zcela zapomněl, co dělalo jeho vlastní první filmy dobrými. Protože to docela určitě nebyly tři hodiny předhánění se v podělaných přízvucích, god dang it! (25.11.2017)

Výborné, není co dodat. Dostal jsem, co jsem čekal a co jsem si zasloužil. Jen zopakuji své varování pro ty, co pohrdají zlodějnou (rozuměj - jsou počítačově negramotní), obléknou hodobóžové tesilky, přičísnou plešku a vyrazí si do kina. Vezměte z domova oblíbený podprdelník, protože jestli vám v polovině nedají desetiminutovku na protažení, brčko či chcandu, zdřevění vám řiťky do stavu, kdy se sice můžete domnívat, že pouštíte jen tichého ducháčka, co prosvětlí atmosféru v sále, ve skutečnosti se však poserete jako za mlada a pak už je pozdě na hrdinství. (03.01.2016)

Wyomingskou chatovou zabijačku, co nebere ohled, jestli je prase Yankee, Rebel nebo cabron, lze rozdělit na dvě nepříliš symetrické půlky. Ta první expoziční je poměrně povislá a její náplní je před zrcadlem stojící nahý bílý negr Tarantino, kterého už z toho kontaktu s vlastním dingusem musí bolet dlaň. Ta druhá, o poznání pevnější, je očekávaně explicitní a podvratná a od okamžiku, kdy černý Hercule Poirot začne vyšetřovat travičství a protivníky vycukávat historkami o svém teplotním tělesu, i místy zábavná. No a mezi nimi je Hnědý věnec, kterým prolézají davy nekritických fandů a přitom by si maximálně zasloužil utřít za tu svou zesebeposranost Abovým psaním.. Je zvláštní, že o trup výš se nachází orgán, který si ve své skromnosti už přes padesát let drží laťku a bez něhož by Osma plná nenávisti ztratila několik motorických funkcí (ústřední hudební motiv ďábelsky zlověstný, doprovod scény pochodu nahého zajatce po sněhu zase připomene pouštní „Il Deserto“ z Hodný, zlý a ošklivý). Vlastně může i působit jako vzor pro režiséra, co si užívá uměle udržované aury geniálního scénáristy a jehož dílo má trvale sestupnou či stagnující tendenci. Co jsem napsal o Tarantinovi u Djanga, platí i teď, jen se to víko rakve možná nepatrně pootevřelo.. (02.02.2016)