Osem hrozných

Rozhodně nejsem tarantinovec, ale protože mám od něj nejradši Gaunery, ani mě moc nepřekvapilo, že se mi "Gauneři na divokém západě" tak líbili. Quentin si totiž natočil dialogové porno nejhrubšího zrna, prostě jako by na plátno přímo otiskl svůj ukecaný román. Někdo to určitě znuděně prochrápe, já bych ale verbální exhibice Samuela L. Jacksona a Waltona Gogginse mohl poslouchat donekonečna. Právě díky nim je skvělá i první, krapet pomalejší hodina, no a pak už nastupuje našponované divadlo v jedné zasněžené chatě. Tarantino v ní rozehrává tísnivou thrillerovou hru s luxusními krvavými intermezzy, hlavně ale nezapomíná bavit a oslňovat skvělými herci. Je to pecka. Zdaleka ne tak přístupná jako Django, ale pecka. (9/10) (06.01.2016)

Proč to má proboha tři hodiny?! Glorious 70mm format a proslulý Ennio spláchnuti do hajzlu kvůli těžce nevěrohodné historce (ten plán a jeho realizace snad ani nedávají smysl, ne?), která sice nabere ke konci pořádné grády a aspoň jako intenzivní gorefest zapůsobí i v teatrálním aranžmá, dobrou hodinu prázdných tlachů by ale jakémukoliv jinému jménu škrtli a omlátili o hlavu. Tarantino ale není obklopen producenty, dramaturgy a scriptdoctory, ale jen svými fanoušky, takže tu narcistní dialogovou exhibici může rozjet naplno. Pokud tímhle vzniká napětí, tak hlavně mezi divákem a počtem klimbnutí. (05.01.2016)

Sebeukájivá masáž tvůrčího ega, která narostla do maniakálních rozměrů ve využívání epických kinematografických hraček (Ennio, 70 mm, Nicoreto), přičemž se tři hodiny zastřešuje banální historkou, která páchá obskurní sebevraždu v podobě kapitoly „Earlier that morning“, bořící poslední zbytky věrohodnosti. Co naplat, toliko haněná první hodina není zbytečná ani omylem a sněžní gauneři nemohli dostat lepšího castingu (všichni boží bezezbytku, ale Gogginsův Mannix projde nejzajímavějším vývojem divácké sympatie), takže i když se tomu zdravý rozum začne po všech veletočích slušně vzpírat, Tarantino zase dokáže, jak levnou děvkou dovede občas divák být a nechá se zaháčkovat banalitami, za něž bychom jiné dávno vypískali. Pokud ve finálním soudu přijmete fakt, že ta absence tradičního Quentinova absurdního humoru je vlastně dobře, máte s filmem vyhráno. 4 a ½. (13.01.2016)

S tak dokonalou kamerou a báječně staromódním Morriconeho soundtrackem se zkrátka nemohlo jednat o vyložené šlápnutí vedle, ale čekal jsem přece jen o něco víc. Tarantinova zas a znova propíraná láska k Divokému západu slibovala zbavení se všech drobných neduhů, které v sobě měl jinak parádní Django, ale tohle je krok zpátky. Sáhodlouhé dialogy o ničem až překvapivě často zůstávají sáhodlouhými dialogy o ničem a až když k nim ve druhé polovině začnou přicházet pointy, je konečně vyhráno. Tempo už neopadne, každý výstřel má fatální následky a rozvázání posledních dějových uzlů přibije i přes svou krvavě černohumornou náladu do sedačky a dokáže, že tahle jízda stála za to. Přesto bych byl rád, kdyby se Quentin od westernově laděných příběhů (nebo jako v tomto případě (ne)čistokrevných kovbojek) vydal někam dál. Do dostavníkových kapitol se totiž začaly vkrádat jeho dříve tak časté antidivácké hříchy a víc než symbióza tvůrce a diváka tak po letech opět problikává citující a natahovací fetiš. 70% (07.01.2016)

Extrémně užvaněný, megadlouhý a do sebe zahleděný Tarantino, který vrátil Gaunery o 150 let zpět v čase, akorát zdvojnásobil stopáž filmu a změnil asi tak 20 procent scénáře a dialogů. Nečekal bych něco tak málo svěžího a neoriginálního vzhledem k jeho dosavadní tvorbě. Samozřejmě tradiční dlouhé, do absurdity dovedené dialogové pasáže lízlé divadlem jsou super, stejně jako vedení herců a očekávané splatter finále. Nicméně těch spaghetti westernů už bylo tak akorát dost. Navrch tomu dává korunu Tim Roth, který se marně snaží dělat úplně stejná gesta a kreace jako Christoph Waltz, který zřejmě nebyl na tuhle zimní taškařici k mání. Kde je ta invence, originalita a multitématická pocta všemu možnému i nemožnému s tunou nápadů na každém kroku, která byla tak patrná v Kill Bill ? (10.01.2016)