Osem hrozných

// Nejdřív jsem nechtěl, ale nakonec tomu těch pět hvězd stejně loupnu. Geniální úvod, vynikající Morricone, perfektní kamera a mistr dialogů se sice sešli v příliš (!) dlouhém filmu, který v podstatě není ničím jiným, než režisérovým vlhkým snem, ALE i přesto to je zážitek, který z hlavy jen tak nevyprchá a stojí za to navštívit v kině - což teď of course všichni povinně uděláme! 9/10 (horší jak Pulp Fiction, lepší jak Inglorious Basterds) (28.12.2015)

Délka a pomalý rozjezd, to zde někteří hodnotí záporně. Já ovšem vrním blahem a tleskám, ta pomalost zde byla využita naprosto účelně... a navíc diváka synchronizovala s tempem doby, kdy nebylo potřeba všechno rychle odkliknout a být online a na mobilu. Takhle parádnímu rozehrání postav smekám, ze všech udělalo pořádné postavy v příběhu, které vám nejsou šumák. Vydržel bych i o hodinu víc :-) ... jo a to gore... snad bylo opět, jak to režisér umí, především zahuštěno v uzavřeném prostoru, proto se zdálo tak hutné... jinak jako obvykle, přehnaný naturalismus (oxymoron) je vyprávěcím nástrojem, nikoli cílem. Na první dojem nejlepší Tarantinovka, uvidíme, až se mi to rozleží. P.S. točeno na Panavision 70mm, to fakt není film do obýváku nebo na notebook... (05.01.2016)

Všetko je subjektívne a mnohým sa 8 hrozných bude páčiť, ale podľa mňa je dve a pol hodiny dialógov v jednej miestnosti predsa len už troška moc. Nech sa herci akokoľvek snažia. A títo tu sa zasa až tak veľmi nesnažia. Quentin to občas preloží nečakanými twistami, ale k tomu dôjde až po hodine a pol a to je neskoro. Nakoniec sa to síce zvrtne v tradičný tarantinovský krvák a treba povedať, že QT vie ako málokto v Hollywoode nakrútiť nechutnú čvachtačinu. Ale nestačí to, koniec nudne šumí do prázdna a divákovi zostanú k dispozícii len záverečné titulky a s nimi pocit, že nevie, čo si má myslieť. Ale inak fajn, len na to treba mať žalúdok a v tomto prípade hlavne značnú trpezlivosť. Ak si dobre pamätám, v prvopočiatkoch to bol projekt o v snežnej búrke uprostred hôr uviaznutých niekoľkých dostavníkoch, pričom biele peklo trvá tak dlho, až sa k lovu prihlási kanibalizmus. Takú verziu by som si pozrel radšej. Na to, aký je Quentin pisálek, je nečakané, že jeho pozornosti ušlo toľko logických kravín. Hoci Warren tvrdí, že „k Minnie mali zákaz vstupu psy a špinaví Mexikánci a neskôr psov vyškrtla“, seňora Boba nevyhodila. Zvláštne je i počínanie černošského pomocníka, ktorý na útek nevyužije dostavník s koňmi, ani brokovnicu na ňom položenú. Prečo Jody vystrelil spod podlahy len raz? A prečo preboha vymýšľali tak strašne komplikovaný plán, keď stačilo vymyslieť sto jednoduchších, praktickejších a kratších? Ako remake Veci by som to na rozdiel od iných fakt nevidel, hoc myšlienka je to vtipná, nepopieram. (30.11.2016)

Ennio Morricone má za sebou minimálně tucet lepších hudebních partů, než je tento a přijde mi, že byl před pár dny odměněn zlatou soškou spíše za zásluhy (i když některé hudební sekvence zde mají něco do sebe, to zase ano), než za soundtrack k tomuto snímku. A naopak - pokud měl v posledních letech dostat Quentin Tarantino Oscara za scénář, mělo to být za Osm hrozných a ne za Djanga, který je oproti tomuto filmu o třídu níž. Té krve a rozstřílených hlav bylo sice zbytečně moc, ale nelituji těch tří hodin, které jsem si na tento brutal western udělal, protože jsem se zatraceně bavil. (01.03.2016)

S tak dokonalou kamerou a báječně staromódním Morriconeho soundtrackem se zkrátka nemohlo jednat o vyložené šlápnutí vedle, ale čekal jsem přece jen o něco víc. Tarantinova zas a znova propíraná láska k Divokému západu slibovala zbavení se všech drobných neduhů, které v sobě měl jinak parádní Django, ale tohle je krok zpátky. Sáhodlouhé dialogy o ničem až překvapivě často zůstávají sáhodlouhými dialogy o ničem a až když k nim ve druhé polovině začnou přicházet pointy, je konečně vyhráno. Tempo už neopadne, každý výstřel má fatální následky a rozvázání posledních dějových uzlů přibije i přes svou krvavě černohumornou náladu do sedačky a dokáže, že tahle jízda stála za to. Přesto bych byl rád, kdyby se Quentin od westernově laděných příběhů (nebo jako v tomto případě (ne)čistokrevných kovbojek) vydal někam dál. Do dostavníkových kapitol se totiž začaly vkrádat jeho dříve tak časté antidivácké hříchy a víc než symbióza tvůrce a diváka tak po letech opět problikává citující a natahovací fetiš. 70% (07.01.2016)