Jmenuji se Joe

Velice poutavý film s perfektně vybudovaným dramatickým obloukem, až je to možná trochu fádní. Loach ale určitě není žádný rutinér, je vidět, že má k místu (pro něj typické prostředí (post) industriální severní Anglie) a postavám, silnou vazbu. Mezi postavama kterýma je skutečné napětí, nenajdeme tu žádný přehnaný sentimentalismus ani exploataci lidské mizérie, čemuž by určitá témata v tomto filmu nahrávala. Sečteno a podtrženo: není důvod se příliš rozmýšlet, jestli film stojí za vidění. (09.10.2016)

Od rezisera Kena Loache som videl tusim 1 film, a toto je moj druhy Ken Loach. Tematika alkoholizmu je silna sam o sebe /chlast totiz nici celeho cloveka, a kazdeho je z principu skoda/, herci mi nic nehovoria, ale na poli filmov o alkoholizme /Wilderov Ztraceny Vikend, ceskoslovenske snimky Tazni Ptaci a Ikaruv Pad/ je toto rozhodne siny snimok, ktory sa oplati zohnat a pozerat. 89 % (21.04.2015)

Ken Loach umí věrně zobrazit pracující třídu – nedělá z nich nebožáky ani trpící světce, ale normální lidi, kteří jsou někdy fajn, jindy na facku a životem se protloukají, jak to jen umí a jak jim to život umožní. Tady se tápání nepijícího alkoholika Joea, jeho lásky sociální pracovnice a mladíka na fetu, kterého si vzal téměř za syna, doplní do výmluvné mozaiky obyčejných životů. (04.04.2017)

Bál som sa do tohto filmu nastúpiť, pretože Ken Loach točí reálne depky, ktoré sa zahryznú pod kožu a nedajú vám pokojne v noci zaspať. A špeciálne, ked' ide o alkáča. U takýchto drám si človek ľahko uvedomí nestabilitu životných istôt a skutočnosť,že ako a kde môže skončiť. Našťastie, nastupoval som s prehnanými obavami, hoci žiaden happy end tu od tohto nečakajte. (03.03.2018)

Koncert Petera Mullana, jehož povědomý obličej se pro mě od letoška stává známým. Loach mu dal příležitost v lákavém charakteru abstinujícího alkoholika, jenž se snaží napravit život sobě i ostatním. Glasgow je prezentováno jako barevně pestré, ale stále drsné město, kde se chyby neodpouští a o naději se bojuje holýma rukama. Prostředí lidí na pokraji své vlastní zkázy a jejich příběhy dokážou 105 minut naplnit dějem, ruční kamera vás nenechá na pochybách, že se zde idealizace nedočkáte a skvělé herecké výkony vám umožní rozumět hrdinům. Scénář a stylizace mohli být o něco originálnější a některé scény méně nadsazené, ale ději to posloužilo a výrazně to neruší. Joe trénuje "mladé" fotbalisty a snaží se nechlastat, od života moc nečeká, rozhodně ne lásku a možnost bojovat o život jiných, obojího dostane požehnaně... 70% PS: Febiofest 2011 (30.03.2011)