Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Ech Nicku, tohle bylo naprosto neočekávané a taky to nejhorší, co se mohlo stát, tohle byla nuda! První půlka byla skoro k nepřečkání a těch pár pěkných okamžiků (zejména ty úplně civilní chvíle), včetně strhujícího závěru (Jubilee Street) už to nezachránilo. Archiv, kde se zbožnou uctivostí a v bílých rukavičkách berou do rukou ohmatané paperbacky a fotografie a naslouchají odbornému výkladu a identifikaci; fanynky a fanoušci pod pódiem v naprostém vytržení z blízkosti jejich boha; nesmírně seriózně pojaté sezení s psychologem (nebo to snad byl novinář?). A v závěru s prostřihy do minulosti rostoucí smutek z toho, že tam kde si vystačil v minimálním složení teď potřebuje k umocnění smyčce, velkolepý orchestr a dětský sbor. Grindermana na tebe, Nicku! PS: Blixa už nám taky zatraceně sešel a koneckonců ani ta jindy tak vystajlovaná Kylie nezastře drobné vrásky v obličeji. Všichni holt stárneme a měkneme, tomu říkám resumé. Ach. (27.01.2015)

O Nicku Caveovi vím akorát to, že je to muzikant. Takže jsem byl zvědavej na to, co mi o něm dokument může říct a pár věcí jsem se vážně dozvěděl. Taky jsem si však ujasnil to, že já nebudu patřit k zástupům jeho fanoušků. Slovo "lyrická" v popisu opravdu dokonale vystihuje podstatu celého projektu. (08.02.2015)

Vzhledem k tomu, že o Nicku Caveovi jsem před filmem v životě neslyšel, nedošlo na to, že bych řešil fakt, že nevím, kde je ta hranice mezi skutečným a fiktivním. Dokument byl natočen celkem svižně, na druhou stranu v něm jsou i delší pasáže, většinou ty hudební (krom nich je dominantní ještě třeba rozhovor s psychologem), které však vůbec nenudí. Proces skládání písní (často líbivých a dobře otextovaných), přímo koncerty, ale i ty dialogy zaujmou, co mě ovšem iritovalo, bylo Nickovo filozofování o životních pravdách (jedno velké klišé). Avšak je fajn, že došlo i na humor, který na nedostatky nechal docela dobře zapomenout. Celkově solidní 4*. (04.08.2014)

Zrovna teď je v Brightonu jasno, 12 stupňů Celsia (na Veselíčku je polojasno, teplota o něco vyšší). V popředí brightonského skyline se Nick Cave prezentuje (a je prezentován) jako usedlý, přemýšlivý a tvořivý, intelektuál. Nic bych nedal za to, že takový byl vždycky, i ve svých divokých letech. To, že našel svoje místo (je o něm často řeč: místo jako lokalita na zemi i místo jako situace v mysli). Jeho bílou i černou můrou je neustálá přeměna - přeměna sama v sebe, vysílání a přijímání signálů, komunikace s věcmi, lidmi (živými, mrtvými i vymyšlenými), přizraky a monstry. Pozn. 1: Z jeho koncertu v Praze si toho moc nepamatuji, ale jeho koncert s (doktorkou) Ninou Simone mi nejspíš zůstane v paměti jen jeho prostřednictvím. Pozn. 2: Ze 7 představených písniček (ve studiu, na koncertu) jsem si znovu (v plné verzi) pustil "Jubilee Street" - a zjistil, že "I got a foetus on the leash" je jen básnickou inspirací. Pozn. 3: Nakonec mám radost z toho, že se z Nicka stalo to, co z něj stalo, a že ne to, co se v bluesové hantýrce nazývá "go down slow". (22.06.2018)

Když jsem ho viděl 22.listopadu 2013 v Praze na živo, z prvních řad, byl to jeden z mých nejlepších hudebně divadelních zážitků, zkrátka skvělé vystoupení, které zapůsobilo velmi... Ale k filmu! Tohle je naprostá bomba! To jak Cave pojal tenhle dokument o sobě samém, je prostě geniální. Pro fanoušky povinnost, zkrátka naprostá laskomina. Ale myslím, že na tohle se může podívat kdokoliv... Chvílemi až divadelně hraná dokumentace, velmi originálně pojatá, chvílemi krásně informativní, vše vyloženo skrz Caveovy zpovědi, monology, skrz rozhovory mezi ním a lidmi, které ovlivnil, a kteří nějakým způsobem zasáhli do jeho života, a tyhle rozhovory jsou prostě...pojaté v naprosto originálním stylu. Je v tom melancholie, nostalgie, je v tom zkrátka Nick Cave. Rozporuplný člověk, s divokou minulostí, člověk, který toho má stále, neustále a pořád hodně, co říci. Nejen prostřednictvím hudby a textů, ale celkově. Nádherně mě to rozložilo.. A ten konec...... Těch posledních 8 minut... (07.06.2015)