Pod olivovníkmi

Trhák nebo taky „My ze čtfté bé“ po íránsku. Abbas Kiarostami dokonale zakomponoval krajinu (vzpomeňme podobný film z letošního Cinema Mundi – Barvy hory) do jinak prostého příběhu lásky bez rozumu. Jedna z rovin „filmu ve filmu ve filmu“ je možná zbytečná, ale i tak jsme viděli nej(dů)vtipnější a také nejzelenější film prvního festivalového dne. LFŠ 2012. (23.07.2012)

Závěrečná část „Kokerské trilogie“ mě zaujala pouze tím, že se ukáže, jestli bratři z prvního dílu přežili ničivou katastrofu či nikoliv, což jsem doufala, že se dozvíme již v díle druhém. Milostný příběh, film ve filmu i náhled do odlišného světa už byly v artovém kině předvedeny atraktivnější formou a údajný jemný humor mě vůbec neoslovil. Pod olivovníky má bezesporu pár výrazných scén a je překrásně natočený, ale jinak je to vcelku spolehlivý šláftruňk. (10.12.2011)

Lepší (nebo aspoň stravitelnější) zážitek, než z Chutě třešní či Vítr nás odvane. Lze zde vystopovat aspoň náznak příběhu a film také obsahuje místa, která bych se nerozpakoval označit za krásná (např. když se nápadník omlouvá své vyvolené, že slova, která před kamerou pronáší, nemyslí vážně - je to přeci jen film!). Takže ano, některé scény pěkné, ale jiné zase jak je u Kiarostamího zvykem až úmorně natahované - třeba to natáčení, co se vždy nějak pokazí a musí se pořád a pořád opakovat. Celkově mě film příliš nezasáhl a odešel jsem z něj stejný, jaký jsem na něj přišel. (31.07.2012)

S láskou, k neherecum a filmu, Abbas... Při pohledu na odvahu iranských reižseru k překračování hranic filmu /práci s konceptuálním přístupem či dokumentární postupy, mocumentary, atd.../ se muže jít západní Evropa zahrabat. A to možno uvést u všech stežijných tvurcu porevoluční generace iránskych filmaru. O to překvapivější, když znáte cenzurní omezení, které se zdaleka netýkají jen politiky /ale také třeba zobrazovaní interakce muže a ženy na plátně/. "Jenom otoč stránku, Teheri, jestli souhlasíš (se sňatkem)..." (18.11.2016)

Tak trochu íránská Americká noc. :) Íránská kinematografie na mě působí jako hodně specifický filmový svět sám o sobě, bez jasných hranic ještě propojen s realitou kolem, ale pobývat v něm na dálku se mi rozhodně velice zamlouvá – u starších filmů Abbase Kiarostamiho zvlášť. Přestože jsem si pustil stále jiný film, jakobych znovu navštívil známá místa, jen vždy v nových situacích. Opět jsem poznával a zahlédl některé „staré známé“ z jiných snímků (zde například o již 7 let staršího a mírně vyrostlého kluka z filmu Kde je dům mého přítele, ale i režiséra Jafara Panahiho, zde rok před samostatným debutem ještě coby asistenta režie). Opět jsem si vedle ústředního příběhu mohl ještě v druhé vrstvě užívat možnosti naslouchat povídání o předchozích filmech, tvůrcích či dalších režisérech, s čímž jsem se mimo íránskou tvorbu v hraném filmu snad jinde ani nesetkal. Vždy se těším téhle možnosti, sledovat vedle sebe u pana režiséra všechny ty lidičky, působí na mě přes svou zdánlivou všednost nesmírně zajímavě a také nadmíru skromně, baví mě poslouchat jejich povídání a sledovat je v různých všedních i nezvyklých situacích... a v tomto případě obzvláště, když hlavní dvojici tvořili režisér a jeho herec. :-) Vůbec mi nevadily dlouhé záběry, tady bych se díval klidně i déle... Mimo celý podmanivě natočený proces kolem přípravy a natáčení filmu v sobě nesou nádhernou atmosféru i všechny scény pomimo, na louce během pauzy, v lesíku, na poli, třeba když se Hossein snaží vyznávat lásku či alespoň dostat vytouženou odpověď od své spoluhrající partnerky, mimo natáčení věčně zahleděné do svého uzavřeného nitra. A když pak ještě celý film Kiarostami netradičně zarámoval na úvod i konec hezkou hudbou, byl jsem z dalšího jeho dílka opět převelice spokojen a nadšen. [95%] (31.08.2022)