Chuť čerešní

Dobrý film se prý dá převyprávět v jedné krátké větě. To určitě platí pro Chuť třešní. Jak ale může znít jeho příběh naivně a neobjevně, tak jej ten film vypráví s neuvěřitelnou citlivostí, důrazem na autenticitu a nenásilnost, na detail a možnost věci domýšlet. K tomu jsou neskutečným zážitkem herecké výkony (především Ershadiho) a jako bonus poslední záběry, jež ničí iluzivnost a zároveň dotváří celou výpověď, netradičně dokončuje příběh a dává filmu filosofický rozměr. (05.08.2012)

Film Chuť čerešní vôbec nedisponuje sladkou chuťou, ale neuveriteľnou trpkosťou, ktorá diváka sprevádza počas celého filmu. Výrazové prostriedky filmu sú okúzlujuce svojou jednoduchosťou, kde nás počas filmu sprevádza zaprašená Iránska krajina a nič viac. Absencia akejkoľvek hudby iba podkresluje tento depresívny príbeh a jediné, čo vo filme výrazne znie je hluk auta na kamenistej ceste. Abbas Kiarostami patrí bezpochyby medzi najtalentovanejších režisérov a to samozrejme nemyslím v iránskych merítkach, ale na celosvetovej úrovni. Týmto filmom opäť potvrdil svoju tvorčiu genialitu, keďže nám priniesol veľmi jednoduchý príbeh avšak s veľmi ťažkými morálnymi bariérami. Chuť čerešní sa nezaoberá psychológiou postáv dokonca divák ani nevie presný dôvod hlavnej postavy, prečo chce spáchať tento odsúdenia hodný čin. Nájde sa nejaký dostatočne rozumný argument na to, aby človek dobrovoľne spáchal samovraždu? Práve týchto 95 minút dáva divákovi možnosť pouvažovať o tejto veľmi ťažkej životnej otázke. Koniec filmu zostáva otvorený ako vo väčšine Kiarostamiho filmoch 95% (29.10.2023)

V jednoduchosti je síla a účinnost. Velmi pomalý, těžký, ale působivý film o ztrátě a hledání smyslu života, který se zaryje do našich myšlenek i pod kůži stejně hluboko jako ten prach z cest íránské krajiny. Ať každý z nás si vzpomene v pravý čas jak chutnají třešně, moruše nebo cokoliv jiného, co má tu naší chuť. Přesně tu nezbytnou, která nás nakopne, když nebudem chtít jít dál. (06.12.2010)

Dívat se na íránské filmy, to je jako poslouchat příběhy 1000+1 noci. Ani tento film nemá svůj začátek ani konec, něco mu musí předcházet a něco ho musí následovat. Něco z pana Badiiho musí přežít, aby se o tom mohl vyprávět další příběh; nebo jde jen o jeden, nikdy nedokončený?... Jako o tom Indiánovi, co chytil krásného mustanga, který mu během života střídavě přínásel radost a žalost. Co nakonec převážilo nevíme, protože tento příběh ještě neskončil... Příběh pana Badiiho je o sebevrahovi, který má - myslím, jako každý sebevrah, strach z toho, co po něm zbude: z vlastní mrtvoly (kdyby tomu tak nebylo, bylo by sebevražd asi mnohem více). Pan Badii hledá proto asistenta, osobu, která definitivně potvrdí jeho skon a zlikviduje jeho pozůstatek. Na své neradostné cestě budováním zneuctěnou pouští potkává lidi, z nichž některé považuje za své bližní. Navazuje s nimi kontakt a pokouší se je získat "pro svou myšlenku". Teprve, když najde "toho pravého", vrací se do života - ale asi jen nakrátko... (05.07.2014)

Iránska kinematografia je momentálne pre mňa len akousi veľkou »neznámou veličinou,« a práve preto by som chcel svoje medzery postupne vypĺňať ďalšími, a teda nech sú najmä i celkovo kvalitne podanými; iránskymi titulmi, medzi ktoré by som určite mohol na úvod snáď zaradiť i zrovna tento dramaticky ladený titul od naprosto špičkového iránskeho autora - Abbása Kjárostamího, kedy sa jeho Chuť čerešní - zároveň stavala i akousi celkovou pachuťou v rámci celkového podania daného príbehu, nakoľko ústredný iránsky protagonista - mimoriadne pesimisticky naladený pán Badii vo fascinujúcom podaní skrz-naskrz Homayounom Ershadim; mal v úmysle skoncovať so svojou úplne vyhorenou existenciou, čiže inými slovami povedané, «spáchať samovraždu,» len v podstate hľadal akéhokoľvek dobrovoľníka, ktorý by mu s tým vlastne napokon pomohol, ale nie totiž presne tak, ako si teraz asi myslíte - najskôr celkom inak; a tak väčšinou akosi len neustále jazdil na svojom terénnom aute značky Range Rover po teheránskom kopcovitom piesočnatom a hrboľatom teréne so vskutku k tomu i s mnohými ľavotočivými a pravotočivými zákrutami, počas čoho nielenže stále otravoval okoloidúcich, či povedzme i [ťažko]pracujúcich ľudí, ale súčasne taktiež prostredníctvom svojho tereňáku pozoroval i príslušné prostredie, čím samotná vizualizácia daného titulu dostávala akýsi, dokumentárny rozmer s filozofickými prvkami. • Neviem, či tentoraz náhodou nestrelím predsa trocha vedľa, no a-u-t-o-r, Abbás Kjárostamí, mi normálne začína pripomínať svojho novo-vlnového kolegu Jeana-Luca Godarda, a tak sa možnože v tomto ojedinelom prípade jednalo i o niečo na spôsob „iránskeho JLG?” (19.04.2024)