Réžia:
Abbas KiarostamiScenár:
Abbas KiarostamiKamera:
Mahmoud KalariHudba:
Peyman YazdanianVOD (1)
Obsahy(1)
Snímek, který Kiarostamí natočil bezprostředně po festivalovém úspěchu Chutí třešní, vzbudil u části zahraniční kritiky ještě větší nadšení než jeho předchozí dílo. Přitom se jedná o něco záhadnější diváckou zkušenost, která navíc mnohem silněji vězí v kořenech íránské kultury a společnosti.
Vítr nás odvane je rozhodně už v prvním plánu poeticky unikavá zkušenost, ve které celkový význam ustupuje jednotlivým impresím. Název filmu pochází z textu íránské básnířky Forough Farrokhzadové. Postavy ve filmu několikrát recitují básně, což je v Íránu celkem běžný způsob domluvy, protože tamní obyvatelé obvykle znají moderní i klasickou íránskou poezii. Přesto se film vyhýbá ornamentální líbivosti některých děl dalšího významného íránského tvůrce Mohsena Makhmalbafa, ale naopak podniká ještě hlubší ponor do „nedramatické" každodennosti než Kiarostamího předchozí dílo.
Snímek sleduje vedoucího skupiny mužů z Teheránu, kteří přijíždějí do vesnice Kurdistánu a obyvatelům se představují jako inženýři. Postupně ale vychází najevo, že jejich skutečným záměrem je natočit pohřební ceremoniál, který má provázet smrt jedné ze starších obyvatelek vesnice. Stav stařeny se najednou zlepší a skupina zůstává a čeká od svého nadřízeného na instrukce.
Kiarostamí opět radikálně rozmělňuje vyprávění do množství scén, zachycujících banální situace. Do extrému dovádí také své oblíbené napětí mezi explicitně ukázaným a skrytým, které se u něj vztahuje i ke kinematografii samé - proto nechává v závěru Chutě třešní či v kokerské trilogii ukazovat filmařský štáb, který je ve většině filmových fikcí ukryt. Ve Vítr nás odvane naproti tomu rozvíjí nápaditou hru s mimozáběrovým prostorem, neboť před námi skrývá velkou část postav. Nikoho z týmu „inženýrů" kromě jejich vůdce Bezhada, umírající stařeny a kopáče, se kterým Bezhad občas nezávazně konverzuje, ve filmu nikdy neuvidíme, pouze slyšíme jejich hlasy nebo zkazky jiných postav, které o nich mluví. Místo toho několikrát sledujeme Bezhada, jak vyjíždí autem z vesnice, aby našel signál mobilního telefonu, jak s místním chlapcem probírá chystané testy ve škole nebo jak si od zdejších žen opatřuje mléko.
Ve svém vyznění má Kiarostamího snímek opět výrazně etický rozměr, když pod tíhou malicherných obtíží nechává vyplouvat na povrch Bezhadův potlačovaný cynismus. Zároveň s tím dotahuje asketický přístup k filmovému formátu ještě dál než v Chuti třešní, protože jeho dějovou osou není existenční otázka sebevraždy, ale zdánlivě banální sled událostí, a navíc jde o čekání na událost, která se nakonec vůbec nestane. Strnulý stav věcí, trpělivě zachycený v Kiarostamího filmu, nechává ďáblovi čas od času vystrčit růžky, který se skrývá v detailech.
(Letní filmová škola)
Zaujímavosti (6)
Gary Oldman
- V roce 2022 se zúčastnil slavné ankety, kterou každých deset let připravuje britský časopis Sight and Sound. Přední světoví odborníci v ní sestavují žebříček stovky nejlepších filmů všech dob. Gary Oldman dal své hlasy těmto deseti snímkům: Děti ráje (1945), Rozhovor (1974), Osm a půl (1963), Nikdo mě nemá rád (1959), Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964), Stvořeni pro lásku (2000), Mzda strachu (1953), Manželé (1970), Řím, otevřené město (1945), Vítr nás odvane (1999). (NIRO)
Vtedy v Anatólii (2011)
- Scéna padajúceho a kotúľajúceho sa jablka nebola v scenári a stala sa náhodou. Podobná scéna bola aj v iránskom filme Vítr nás odvane (1999). (Real Tom Hardy)