Et la lumière fut

Stínání mohutných stromů, nakládání kmenů na loď na řece...Skok do nitra Afriky, denodenní život kmene, mezitím rozvod, svatba, porada a hašteření, jejich řeč přerušena jen několika francouzskými mezititulky..... Pak přijede náklaďák a jsou vidět mohutné pařezy....Takové skica moudrého muže.(70%) (24.02.2024)

Kino Tatiho, Étaixe a filmů používajících poetiku "němého" filmu, pantomimy, vyprávění obrazem, stojí a padá s propracovaností zápletky a s temporytmem. Když je k tomu přidáno něco komiky a jasně definovaného smyslu PROČ se to děje, je to jen dobře. "A bylo světlo" spoléhá na ty nejpřirozenější věci - ukazuje, že lidé ve svém původním prostředí tráví čas velmi svobodně, že ona svoboda je tedy na nás - a ať je film chvílemi zestárlý a krátkodechý, nic mu tenhle apel není schopno odebrat. Nechápu, jak to mohl Iosseliani natočit - jak to technicky provedl, kolik to zabralo času, kde sehnal vhodné představitele, kolik času zabralo je secvičit. Jak je možné, že byli VŠICHNI tak přesní a přirození. Jestli je to tím, že to mají černoši v krvi podobně jako cikáni hudbu, jsme my bílí prostě jen degenerovaní štvanci svého narcismu. Film je podle mě celý postsynchronovaný a v kopii, kterou jsem viděl, se zvuk oproti obrazu chvílemi rozjíždí - všechny ty zpěvy a lidová africká hudba znějí skoro stále a občas se vloudí nepřesnost. To mi ale vadilo míň, než příšerně syntezátorová komponovaná hudba k mezihrám, patrně od režisérova gruzínského přítele. Nevadí ani tak její kavárenskost, jako ten zvuk - je to dřevní MIDI, znám to z Petra Skoumala, z devadesátkových opusů Jana Jakuba Kolského a i když jsem jí byl jako celku ušetřen, taky z Princezny ze mlejna. (20.02.2022)

Hřmotně, neurvale, lačně hlodají zuby pil – vítězoslavně nasazený škleb chřtánu „C“ivilizace - v baživé touze podetnout svébytné velikány, unifikovat jejich vertikály do shodně dlouhých klád, vnutit jim účel a - jedinečnost toho kterého dřeva řádně nacenit (nebo ho bulvárně zužitkovat). Pozůstanou náhrobky pařezů, které už nevypoví nic o fascinující spletitosti někdejších větvoví. Baže, ani ve filmu se chřtán nespokojí jen se stromy, ale jeho dopad je analogický. // Otare, za prokypření filmu humorem, za mistrně vykonstruovanou autentickou domorodost senegalské vesnice, za Tvou oddanost řeči obrazu a připomínku, jakým kvapem se vzácné mění v unikátní a unikátní v neexistující, Ti mocně plácám ploutvemi; (poznámku k finiši filmu kácím do ticha). Dneska si v Paříži zaškytáš! (04.06.2021)

Vstoupil jsem do filmu a nechal se unášet všemi metaforami (ekologickými, matriarchálními, plavbou na krokodýlovi a na pneumatice atd.), aniž bych pocítil potřebu si je nějak dešifrovat či jinak objasňovat. Nejvíce jsem si nejspíš uvědomoval rozdíl mezi neustále agující (černou a mladou) komunitou a (bílou a starou) samotou mého (našeho) stáří; aniž bych k tomu přikládal jakýkoli hodnotový význam. Jednoduchá řešení pro nás složitých situací jsou samozřejmě příkladná. Zkrátka: V senegalské vesnici nejsou žádný chodníci / lítá se tam do všech směrů, pozor na auto plné kmenů. Synopse: Vesnická komunita žije v pralese na území, které v pozemkových knihách není zaznamenáno jako její vlastnictví. Žijí tu muži, ženy, děti; zdá se, že ženy mají navrch. Nelze říct, že by jim nic nechybělo, ale problémové situace řeší poměrně snadno. Když začne odlesňování, zapálí své domy a odstěhují se do města. Zřejmě tuší, co je tam čeká. Duševní dopad však bude zcela destruktivní. (13.01.2023)