petrmich

Tak především mi tam chyběl ten kříž. Možná, že jej švédsko-norský filmový štáb udělil německým a britským vojákům za údržbu své vratké dřevěné chajdy. Když už se musím smířit s tím, že v prakticky každém novém válečném filmu musí mít nacističtí vojáci také srdce (představte si něco takového na východní frontě o pár let později), rád bych, aby to alespoň nebyly šablonovité figurky, jejichž charakter a motivace se prezentuje buď v překvapivě otevřených zpovědích, nebo pomocí atributů jako z němého filmu (kniha Mein Kampf). A pokud se těším na příběh soužití dvou nepřátelských skupin na omezeném prostoru, dej Bůh, ať se nerozvíjí pomocí oslích můstků. Ať se jde s každým motivem na dřeň, a nevyskytuje se pouze v okamžicích, kdy se to zrovna scénáristovi hodí (nejmarkatnější příklad: Josephovo zranění). Tolik výhrady. Filmu nelze upřít solidní tempo, atmosféru, a herce, kteří to málo, co dostali, dokáží uhrát. Zkrátka – žádný Kočár do Vídně se nekoná, ale zase se na to příjemně kouká, protože o válku tady vlastně ani nejde.

Rok 1943. Cestující ze dvou poškozených vlaků uvíznou na neurčito v jedné zapadlé stanici. Postupně se odkrývají jejich charaktery a osobní příběhy. Když opilý německý policista nahlásí do telefonu, že jsou mezi nimi partyzáni, tragédie se zdá být neodvratnou... Film diváka nešetří. Jen velmi pozvolna a téměř nahodile odkrývá problémy pasažérů. Takto důsledného realismu si cením, ale jen některé situace mne dokázaly skutečně zaujmout. Závěrečná sekvence je působivá, ale prokousat se k ní silně připomíná situaci, kdy člověk čeká na zpožděný vlak, nemá nic na čtení, a nikde kolem není moc co k vidění. http://www.youtube.com/watch?v=QBdSlCqxXbI

Maloměsto těsně po válce. Chudý sirotek vystraší faráře. Situace se neobejde beze svědků, kteří si to vyloží po svém. Krátce nato chlapec přijde o zrak při hře s granátem. Lidská potřeba domýšlet si učiní svoje a z chlapce, který příjde o zrak, je zlý komunista, který chtěl spáchat atentát. Zatímco společenství městečka se ke chlapci chová nenávistně, kněz, který zná pravdu, mlčí… Filmová adaptace autobiograficky laděného románu J. Szcyzgiela vychází z konfrontace zbabělosti konformního kněze a člověka, který v jednom okamžiku přišel o dětství i o důvěru ostatních. Pomocí tří lidí – osamělé lékařky, místního opilce a prostého drožkáře se chlapci podaří překonat se a začít žít jako plnohodnotný člověk. Film se nesnaží strhnout emocionálně, způsob vyprávění je záměrně odtažitý. Vnitřní monology faráře jen poukazují na jeho izolaci způsobenou výčitkami svědomí. Do chlapcova nitra vůbec nenahlédneme. Detaily na předměty, kterých se chlapec dotýká a prací se zvukem film usiluje spíše o portrét slepoty, než o vyvolání empatie k trpícímu. Střet falešných a skutečných hodnot se vyskytuje v Kutzových filmech často, ale nikde jinde není tak výrazně exponován, jako v tomto filmu. http://www.youtube.com/watch?v=mXCauMjkhl8