Whiplash

Vůbec by mě nenapadlo, že se dočkám tak skvělého a poctivě natočeného dramatu. Žánr hudební tu sice má své místo, ale podstatný je příběh a vztah dvou hlavních protagonistů tohoto filmu. Mladej a talentovanej Andrew, kterého naprosto luxusně hraje Miles Teller, dostává školu od brutálního dirigenta Terence Fletchera, který nemá daleko k nejlépe hláškujícímu hajzlovi v tomhle tisíciletí. To, že tu herce J.K. Simmonse srovnávají s jinými filmovými psychopaty například z filmů Olověná vesta nebo Apokalypsa je opravdu na místě. Dokud to neuvidíte, tak ničemu neuvěříte. Nicméně neuvěříte ani samotnému závěru, který se u mě rázem stal jedním z nejvýznamnějších a nejzásadnějších dramatických filmových konců, co jsem kdy viděl. Zíral jsem a potil se za herce. Tohle byl jeden z nejnáročnějších filmů, co jsem za hodně dlouhou dobu viděl...ale stálo to za to! (31.01.2015)

// "But is there a line?" jo, je tam hranice. Hranice mezi skvělým filmem a filmem, který je opravdu "great". Whiplash je skvělý film, nebudu ho trápit slovy "good job", tenhle ansábl odvedl lepší práci od atmosféry, přes hudební výkony až k hereckým výkonům je to opravdu výborné, ale kus tomu stále chybí. Stačí porovnat s The Social Network, který měl podobnou hlavní postavu a podobné téma, k tomu ale zabíral ještě asi tak desítku dalších, byl precizněji natočený (Fincher, duh..) a lépe ohudebnělý. Takže nominace na Oscara? Maybe. Pravděpodobný vítěz? Don't think so. 8/10 musí stačit. (17.01.2015)

Psychologická bitva, portrét ctižádosti a sdírání se za hranice možností, Teller & Simmons jsou herecky precizní. Chazelle už zde zaujme jako jistý a sebevědomý režisér, a místy velmi vtahující, ale přeci jen to ještě (pro mě) nemá ten přesah / srdce jako jeho následující tři snímky. (dojem potvrzuje 2. projekce) (10.02.2023)

Když tady mezi těmi extatickými výkřiky tak osaměle rebeluju s třemi hvězdičkami, možná bych měl trochu vysvětlit proč. Whiplash je totiž bohužel jeden z těch filmů, které se tak zoufale snaží u diváka vyvolávat co nejsilnější emoce, až se přitom uchylují k těžko obhajitelné manipulaci. V případě Chazellova snímku to zdaleka není taková tragédie jako třeba u Broken Circle Breakdown, ale schválně si s odstupem všímejte všech těch scénáristických berliček, které se objevují z ničeho nic, nejsou nijak motivované a jejich jediným účelem je ještě víc vyhrotit už tak vyhrocenou situaci. Čímž se dostávám k dalšímu problému Whiplashe, totiž že není zajímavý formálně. U hudebních dramat je to častý problém a tady alespoň nutno přiznat působivé stylistické ztvárnění jednotlivých muzikálních čísel, kdy se spolu s gradací songu (bubnování) zrychluje střih, převládají detaily a tak dále. Jenže vyprávění převážně stojí na hereckých výkonech (Tellerově fyzickém, Simmonsově hlasovém), což film posouvá směrem k vypočítavým oscarovým dramatům. V dialozích je opět nepřehlédnutelný důraz na maximální přepjatost, všechno směřuje k co největšímu citovému vykolejení diváka, který v rozrušení nemá vůbec prostor všímat si, že je jím celkem nevybíravě manipulováno. Závěr filmu pak jenom potvrzuje, co jsem napsal výše - je to znovu hra na co největší okamžitý efekt, která hraničí se škemráním o potlesk vestoje. Sorry, ale tohle prostě nežeru. ________ Recenze psaná pro A2 (06.01.2015)

Trýznivý láskonenávistný vztah žáka, který prahne po tom být nejlepší a učitele, který prahne toho nejlepšího vychovat, takže buď oba vyhrají nebo prohrají. Brutální metodu cukru a biče neuplatňuje jen učitel v suverénně démonickém i vtipném podání J. K. Simmonse, ale i režisér na diváky, když střídá příjemné scény s těmi sakra nepříjemnými, což vrcholí v pekelném finále. Drama jako řemen. Pecka. (09.02.2015)