Whiplash

Hudbu miluju (i když jiný žánr), proto mám hudební filmy moc rád. Tohle bylo hodně silný a pro mě s hlubokým podtextem natočený drama. Drama o tenké hranici mezi šílenstvím a genialitou a o tom, že pochvala vašeho výkonu nikdy nepovede ke zvýšení vaší touhy se zlepšovat. ... J.K.Simmons podal jeden ze svých skvělých výkonů, ale já už vím hodně dlouho, že takhle skvěle hraje už dlouhá léta. Proto jsem mu toho plešouna ze srdce přál. ... A kloubouk dolů před režisérem. Tohle natočit v devětadvaceti letech ... (23.02.2015)

Manipulativní výroba mistra. Vlastně tu ani není pořádně komu fandit a s kým soucítit - J.K.Simmons je skoro až démonická karikatura, Teller pak svou touhou být nejlepším z nejlepších - ať to stojí, co to stojí - působí spíš jako nesymaptický tvrdohlavec. A tak se dá Whiplash užít nejlépe asi jako adrenalinová atrakční jízda, kdy si divák zážitkově užívá, jak do toho Teller mydlí paličkama a Simmons na něj ječí a háže po něm židli. Pak si člověk možná ani nevšimne těch lacinných berliček. 75 % (14.01.2015)

Full Metal Jacket na konzervatoři. Problémem ovšem je, že i postava na podřízené straně subordinace je sebestředný namyšlený hajzlík a tak není s kým se ztotožnit. Navíc všude tak opěvovaná hudba je tu redukovaná jen na fyzický, spíš až sportovní výkon, kde rozhoduje porce drilu a talent a cit jaksi ani nehraje roli. Když už jazz, tak zůstanu konzervativní a pustím si raději nějaký film Woodyho Allena... Whiplash je vlastně víc než hudební sportovní film, dokonce i s autentickou postavou uřvaného buranského sprostého trenéra, kterého lze vidět na každém mládežnickém fotbalovém tréninku v každém českém městě... (30.01.2015)

Je to jako Duel Frost / Nixon, kde proti sobě stojí Nixon a Nixon. Nejen strhující cvičení v rytmickém střihu, ale v pravých chvílích překvapivě nevypočitatelné - ani jedna z postav (učitel x žák) tu totiž nepředstavuje pozitivní, nebo negativní model, místo osvícení tu nastupuje kreativní šílenství. Chazelle proti sobě postavil dva posedlé a bezskrupolózní zmrdy, k jejichž lidským stránkám se chová podobně jako oni sami. Neomaleně je odhazuje jako zátěž a vrací se k nim jen okrajově. Whiplash mohl být kravina na mnoho způsobů, melodrama o klukovi, který docení sílu lásky, oslava génia, který povstane v těžkém zápasu se svým nedostižným vzorem, ale ve skutečnosti je to spíš strhující sólo o posedlosti a destruktivitě těch, kteří touží po dokonalosti za každou cenu. Vážím si toho, že Chazelle se v klíčových momentech vyhne otravným žánrovým schématům prostě proto, že si nevšímá jakýchkoli jiných témat a troufá si nekompromisně vypouštět scény, které bychom v jiných snímcích sledovali mnohem déle a které by postavy "více polidštily" a umožnily nám se s nimi identifikovat (např. příprava na finální koncert). Whiplash podobně jako Andrew a Terence jde tvrdě za svým - za euforií smíšenou s lehkým odporem a nikdy nenaplněným mírem mezi ústředním duem. Řečeno terminologií Star Wars: temná strana zas jednou zvítězila. Triumf sociopatů. Tak to má být. Určitě ne nejvrstevnatější film, ale rozhodně cosi jako Černá labuť udělaná bez snobské snahy působit démonicky. Od prvního taktu to tam je. V každém tónu a v každém záběru na fotogenicky setmělý New York. [85%] P. S. Karegoricky žádám Oscara pro jazzového Darthe Vadera. (23.01.2015)

Asi pri žiadnych iných záverečných titulkoch sa mi nechcelo tlieskať tak naliehavo ako pri týchto. Bomba! Hoci sympatizovať tu nie je s kým a konkrétne Simmons tu stvárňuje iba o chlp menej desivú ľudskú kreatúru než Hopkins v Mlčaní jahniat. Prípadný Oscar za zvuk a strih neprekvapí, obzvlášť zvukovo niet pod slnkom vypiplanejšej hudobnej snímky. (17.02.2015)