Whiplash

Asi pri žiadnych iných záverečných titulkoch sa mi nechcelo tlieskať tak naliehavo ako pri týchto. Bomba! Hoci sympatizovať tu nie je s kým a konkrétne Simmons tu stvárňuje iba o chlp menej desivú ľudskú kreatúru než Hopkins v Mlčaní jahniat. Prípadný Oscar za zvuk a strih neprekvapí, obzvlášť zvukovo niet pod slnkom vypiplanejšej hudobnej snímky. (17.02.2015)

(1001) Ačkoliv to začíná jako příběh o detailech, tak se mi zdá jako vyprávěný někým s poruchou pozornosti. Nebo já nemám ten správný druh pozornosti, požadovaný tímto filmem. Velké mínus nejspíš bude, že nemám hudební sluch a nacházím potěšení i v rozladěné hudbě, jak mi kdysi kdosi vysvětlil. Už jenom tím mi velká část obsahu rovnou uniká, možná úplně všechen obsah i s přesahem. Nebo jako kdyby film o puntíčkářích nenatočil puntíčkář a mně puntíčkáře to vytáčí z míry. Nebo jako by film o puntíčkářích natočil puntíčkář zcela puntíčkářsky a já ve skutečnosti nebyla puntíčkář a postrádala tam moment opravdového překvapení a odvahy nezabývat se trivialitami a ukazovat jen to, co je skutečně k tématu. Ale že je to režisérův první velký film, tak je možné předpokládat, že ho čas naučí vyvarovat se klišé jako je cokoliv s přítelkyní, ke které může být ambiciozní necita ambiciozně necitelný, nebo bratranci fotbalisté, kteří se mu vysmívají u rodinné večeře, kde ho nikdo nechápe. Herec, kterému očividně není devatenáct, hraje devatenáctiletého kluka. Jak mám věřit ty naivní slzy při omluvnému volání holce muži, kterému je zjevně blíž ke třiceti než ke dvaceti? Někdy na věku herce nezáleží, ale zrovna tady mi to přijde důležité. A i přese všechnu mou, téměř neutuchající, lásku pro J.K. Simmonse, je v mém vesmíru role učitele buďto rovnou špatně napsaná (A to nejspíš je, ty wtf přechody mezi vyměňováním cukrblíků s malou holčičkou v západu slunce a kundováním dvě vteřiny poté v chladné místnosti s modrými podtóny jsou na sebe naražené tak nešikovně, že se tomu nemůžu ani zasmát - a když se tak nad tím zamyslím, tak smysl pro humor tomuto filmu chybí zcela esenciálně.) a nebo jenom špatně obsazená a zahraná (Což nejspíš taky je, protože J.K. má v očích stejný výraz při obou druzích scén a jeho hlas a řeč těla vypadají jenom jako naplňování něčích pokynů, nikoliv jako památný výkon hodný oslavování. Byla jsem zmatená už při prvním sledování, protože mi to občas přišlo až moc jako parodie, aby to byla jen náhoda, a nebyla jsem si jistá, co mám doopravdy cítit. Pustila jsem si některé pasáže ze zkoušek a zejména finální konfrontace znovu a beze zvuku a z jeho tváře jsem nebyla schopna poznat, co se právě děje. Podle mě to není známka dobrého výkonu, ani dobrého vedení.) V ideálním světě a při vlastnictví stroje času by ten film natočil Steve McQueen v dobách Hladu. To byl taky debut. To by film obsahoval jenom asi šest informačních scén v souvislosti s dějem a zbytek by bylo MASO. Takový film bych mohla respektovat. (04.08.2017)

Malý, krátký a velmi úderný film, který stojí především na dvou hlavních charakterech a zvukové stránce. Obrovská výhoda a zároveň srdce filmu je práce s klíčovými postavami, kdy jsou oba na opačné straně barikády, naprosto odhodlaní jít až na doraz a přitom jsou si jak student, tak jeho démonický učitel v mnoha aspektech velmi podobní. Simmons mimochoden neskutečně ruluje a ten myšlenkový přesah, který rozdává u skleničky s whiskey je jako pěst boží. Tesat do kamene. (28.07.2015)

Když tady mezi těmi extatickými výkřiky tak osaměle rebeluju s třemi hvězdičkami, možná bych měl trochu vysvětlit proč. Whiplash je totiž bohužel jeden z těch filmů, které se tak zoufale snaží u diváka vyvolávat co nejsilnější emoce, až se přitom uchylují k těžko obhajitelné manipulaci. V případě Chazellova snímku to zdaleka není taková tragédie jako třeba u Broken Circle Breakdown, ale schválně si s odstupem všímejte všech těch scénáristických berliček, které se objevují z ničeho nic, nejsou nijak motivované a jejich jediným účelem je ještě víc vyhrotit už tak vyhrocenou situaci. Čímž se dostávám k dalšímu problému Whiplashe, totiž že není zajímavý formálně. U hudebních dramat je to častý problém a tady alespoň nutno přiznat působivé stylistické ztvárnění jednotlivých muzikálních čísel, kdy se spolu s gradací songu (bubnování) zrychluje střih, převládají detaily a tak dále. Jenže vyprávění převážně stojí na hereckých výkonech (Tellerově fyzickém, Simmonsově hlasovém), což film posouvá směrem k vypočítavým oscarovým dramatům. V dialozích je opět nepřehlédnutelný důraz na maximální přepjatost, všechno směřuje k co největšímu citovému vykolejení diváka, který v rozrušení nemá vůbec prostor všímat si, že je jím celkem nevybíravě manipulováno. Závěr filmu pak jenom potvrzuje, co jsem napsal výše - je to znovu hra na co největší okamžitý efekt, která hraničí se škemráním o potlesk vestoje. Sorry, ale tohle prostě nežeru. ________ Recenze psaná pro A2 (06.01.2015)

Čerstvý student konzervatoře Andrew se snaží dostat do nejlepšího městského souboru. Cesta vede doslova skrz hudebního génia a lidského šílence Fletchera, jehož oblíbeným filmem musela být Olověná vesta. Vztah mentora a jeho chráněnce je tu zobrazen takovým způsobem, jakým jsem si ho doposud nedokázal ve filmu představit. Souboj těchto dvou odlišných a přesto tolik podobných povah trvá téměř od začátku do konce a jakkoli necitlivě to může vypadat, pokaždé, když se na scéně objevil J.K. Simmons jsem nedokázal vykouzlit jinou grimasu než spokojený úsměv. Fletcherova posedlost najít nejlepšího hudebníka nového milénia se krásně doplňuje s posedlostí Andrewa stát se tím nejlepším. Whiplash je plný sobeckosti, pokrytectví a tyranie a přesto jsem po závěrečných titulcích ten spokojený úsměv nemohl setřást. Navíc, ještě nikdy jsem při závěrečné pětiminutovce nebyl u filmu tak zpocený. (12.01.2015)