Whiplash

Je to jako Duel Frost / Nixon, kde proti sobě stojí Nixon a Nixon. Nejen strhující cvičení v rytmickém střihu, ale v pravých chvílích překvapivě nevypočitatelné - ani jedna z postav (učitel x žák) tu totiž nepředstavuje pozitivní, nebo negativní model, místo osvícení tu nastupuje kreativní šílenství. Chazelle proti sobě postavil dva posedlé a bezskrupolózní zmrdy, k jejichž lidským stránkám se chová podobně jako oni sami. Neomaleně je odhazuje jako zátěž a vrací se k nim jen okrajově. Whiplash mohl být kravina na mnoho způsobů, melodrama o klukovi, který docení sílu lásky, oslava génia, který povstane v těžkém zápasu se svým nedostižným vzorem, ale ve skutečnosti je to spíš strhující sólo o posedlosti a destruktivitě těch, kteří touží po dokonalosti za každou cenu. Vážím si toho, že Chazelle se v klíčových momentech vyhne otravným žánrovým schématům prostě proto, že si nevšímá jakýchkoli jiných témat a troufá si nekompromisně vypouštět scény, které bychom v jiných snímcích sledovali mnohem déle a které by postavy "více polidštily" a umožnily nám se s nimi identifikovat (např. příprava na finální koncert). Whiplash podobně jako Andrew a Terence jde tvrdě za svým - za euforií smíšenou s lehkým odporem a nikdy nenaplněným mírem mezi ústředním duem. Řečeno terminologií Star Wars: temná strana zas jednou zvítězila. Triumf sociopatů. Tak to má být. Určitě ne nejvrstevnatější film, ale rozhodně cosi jako Černá labuť udělaná bez snobské snahy působit démonicky. Od prvního taktu to tam je. V každém tónu a v každém záběru na fotogenicky setmělý New York. [85%] P. S. Karegoricky žádám Oscara pro jazzového Darthe Vadera. (23.01.2015)

"Metz nehrál falešně. To ty, Ericsone. Ale to on nevěděl. A to stačí." Mám mimořádně vyvinutý talent pro ztrácení klíčů, dezorientaci v čase a podvrtnutí kotníku na kluzké podlaze. Navíc jsem majitelem slušně vyvinutého hudebního hluchu, ale kdybych byl vlastníkem jakéhokoli smysluplného talentu, tak bych byl rád, kdyby se mne ujal někdo podobný jako dirigent Fletcher. Ten by ze mne svými metodami jistě dostal daleko víc než jen pouhé maximum. Vždyť z toho člověka stříkalo charisma na všechny strany a já se stavěl do pozoru při každém jeho zvednutí ruky. Hudební čísla mne naprosto fascinovala, sváděla mne k bubnování na imaginární bicí a kdyby se jednalo o něco méně akademičtějšího než je jazz, tak bych patrně o páté hvězdě zauvažoval. (28.07.2015)

Vůbec by mě nenapadlo, že se dočkám tak skvělého a poctivě natočeného dramatu. Žánr hudební tu sice má své místo, ale podstatný je příběh a vztah dvou hlavních protagonistů tohoto filmu. Mladej a talentovanej Andrew, kterého naprosto luxusně hraje Miles Teller, dostává školu od brutálního dirigenta Terence Fletchera, který nemá daleko k nejlépe hláškujícímu hajzlovi v tomhle tisíciletí. To, že tu herce J.K. Simmonse srovnávají s jinými filmovými psychopaty například z filmů Olověná vesta nebo Apokalypsa je opravdu na místě. Dokud to neuvidíte, tak ničemu neuvěříte. Nicméně neuvěříte ani samotnému závěru, který se u mě rázem stal jedním z nejvýznamnějších a nejzásadnějších dramatických filmových konců, co jsem kdy viděl. Zíral jsem a potil se za herce. Tohle byl jeden z nejnáročnějších filmů, co jsem za hodně dlouhou dobu viděl...ale stálo to za to! (31.01.2015)

Malý, krátký a velmi úderný film, který stojí především na dvou hlavních charakterech a zvukové stránce. Obrovská výhoda a zároveň srdce filmu je práce s klíčovými postavami, kdy jsou oba na opačné straně barikády, naprosto odhodlaní jít až na doraz a přitom jsou si jak student, tak jeho démonický učitel v mnoha aspektech velmi podobní. Simmons mimochoden neskutečně ruluje a ten myšlenkový přesah, který rozdává u skleničky s whiskey je jako pěst boží. Tesat do kamene. (28.07.2015)

Whiplash funguje na principu wrestlingového zápasu. Zákeřný bezohledný wrestler, který porušuje všechna pravidla fair play, záměrně provokuje publikum a snaží se ho vyhecovat, poštvat proti sobě, aby vzápětí (zdánlivě) trimfoval nad svým protivníkem a vybičoval tak divácké emoce na maximum. Režisér manipuluje se svými diváky stejně - a s tím mám zásadní problém. Jednoduše nemám rád režiséry manipulátory, snad i proto jsem nepřišel na chuť Aranofskému a současné práce Larse von Triera mě míjí velkým obloukem. Na druhou stranu Damien Chazelle natočil svůj autorský snímek bravurně, je evidentní, že si splnil zadání, které si předsevzal. Může se přitom opřít o výborný herecký projev obou hlavních představitelů, zvlášť Simmons je v roli tyrana naprosto přesvědčivý a je vidět, že si tu roli vychutnává. Zhruba v půli snímku jsem si řekl, proboha, vždyť se dívám na sportovní film, jehož schéma přenesli do jiného prostředí. Tohle by totiž mohlo plus minus fungovat v některých sportovních odvětvích, jako jsou třeba bojové sporty, mnohem hůř a nejspíš vůbec v kolektivních sportech, protože tam by podobná trenérova strategie dokonale rozeštvala tým a rozložila jeho psychiku. A stejně tak je úplně na vodě představa, že by něco podobného mohlo fungovat v reálu v hudebním tělese. Ale ano, špičkoví dirigenti jsou často narcisté a není jednoduché s nimi pracovat, ale uplatnit něco takového na své hráče si určitě nedovolí, protože jedině souhra zajistí úspěch. Navíc si myslím, že na zupácké chování, jaké dirigent Fletcher uplatňoval vůči svým žákům, jsou ve školním prostředí v Americe velice citliví a že by u studentů a jejich rodičů narazil mnohem dřív, než snímek naznačuje. Takže nakonec se přikláním jen ke třem hvězdičkám, protože je to na můj vkus dělané příliš na efekt. Filmu chci věřit, a to se Chazellovi nepodařilo. Celkový dojem: 60 %. (18.11.2017)