Až na dno

Miluji příběhy podle skutečnosti, je to hlavně také proto, že je dost těžké takový film natočit, aby jste uspokojili diváky s tím, co jste vytvořili. V tomhle filmu je skvěle vyobrazená silná láska mezi otcem a dcerou, to je na filmu ta nejpozoruhodnější věc. Ale za zmínku stojí i většina obsazení, kteří film docela drží. (09.07.2014)

Celkově se mi film líbil, herci to skvěle zahráli. Jeff Preiss sám na začátku řekl, že ten film jsou v zpomínky, takže tak i vypadá. je to lehce nepřehledné vyprávění, které skáče z jednoho příběhu do druhého. Lena Headey zde zřejmě trénovala na další sérii GoT (čtenáři ví) a Peter Dinklage mě potěší všude, i když je natřený na modro :D [49. KVIFF] (24.07.2014)

Fajn dobovka s místy fakt šíleným svícením, jako obvykle stoprocentně cute Elle a smutně povrchním sdělením, k němuž se dochází skrze opakování tří situací pořád dokola. Ale když člověk přistoupí na to, že pomalé tempo a právě ta kolovrátkovost mají za cíl vydeptat a unavit podobně jako hrdinku Amy-Jo v reálu, odstřelit to úplně nejde. Byť rozhodně nejde o nějakou zážitkovou kinematografii. (06.07.2014)

Hned na začátek zdůrazňuji, že film by mě bavil asi podstatně méně bez přítomnosti Petera Dinklage. Přestože se stává modrokožcem živícím se účinkováním v pornofilmech, zachovává si svůj jedinečný sex-appeal známý už ze Hry o trůny. Dokonce i vztah k hlavní hrdince a situace, do kterých dostávají, mi připadaly asi nejpozoruhodnější z celého filmu a následující stopáž tím pádem spíše oslabují. Celkově je film ale výjimečný svým obsazením. Glenn Close zde ztvárňuje pro ni docela atypickou postavu starostlivé matky/babičky. Elle Faning je stejně éterická a čistá jako ve videoklipu Leaning Towards Solace od nejznámější islandské kapely Sigur Rós (známých svou loňskou sérií atmosférických filmových videoklipů nazvaných Valtari film experiment), kde se už v roce 2011 setkala se svým filmovým otcem Johnem Hawkesem. Když se to tak vezme, klip by skoro mohl být delším teaserem k filmu. Rodinný svazek doplňuje Lena Headey, zde stejně prohnilá, jako právě ve Hře o trůny (zase?). Dohromady to funguje. Stejně jako hudební dokres, který je natolik přirozený, že obraz neruší, ale podporuje. Všudypřítomné zvuky pulzujícího života vytvářejí melodii vlastně samy. (06.07.2014)

Dle mého názoru je principiálně špatně natáčet film s postavami, které jsou nesympatické a není na nich vůbec nic, díky čemu by s nimi divák mohl soucítit, sžít se s nimi, chápat jejich motivace a fandit jim. Jakmile totiž nepřirostou divákovi k srdci, tak jsou mu ukradeny jejich osudy a vůbec je v tahu zájem o celý film, bez ohledu na jeho řemeslnou kvalitu a herecké výkony (ani jedno z toho není špatné, avšak ani nijak oslnivé). Hrdinové v Až na dno se po krk topí v hovnech a můžou si za to výhradně sami (hlavní hrdinka je ke svému okolí a ke své situaci apatická a pasivní, její otec je závislý na heroinu, matka pro změnu na alkoholu) a ani se to moc nesnaží změnit. Co je na tom proboha atraktivního, kromě toho, že jde o adaptaci knihy podle skutečných událostí? Navíc je to utahané a řada vedlejších zápletek je zbytečná (viz. všechny pasáže, ve kterých se objevuje Peter Dinklage). Drogy jsou špatné, to ano, ale to jsem se dozvěděl už z řady lepších filmů... (07.07.2014)