Vlak do Moskvy

V roce 1957 odjeli mladí italští komunisté do Moskvy na festival, nahlédli pod pozlátko a byli překvapeni neskutečnou chudobou, zbavení iluzí se vrátili domů, a kolegové soudruzi jim nevěřili. Tak, teď jste se dozvěděli kompletní obsah filmu, nic víc se bohužel nedozvíte. Značnou část filmu sice tvoří záběry natočené účastníky výletu, ale ze SSSR je jich jen malá část, a jsou naprosto nezajímavé. Pokud vůbec nějaké kontroverzní záběry natočili, ve filmu nejsou. Tuto historku měli pamětníci vydat ve formě memoárů, a ne filmu. Pokud dramaturgové MFFKV vybrali z tisícovky přihlášených dokumentů do finální patnáctky toto, muselo jít o opravdu velké zoufalství. (07.07.2014)

Představte si, že někdo z vaší rodiny vyjel v 50. letech s videokamerou do zahraničí, a vy dostanete za úkol těch několik hodin náhodných záznamů poskládat do celistvého uměleckého díla. Dokument, který takto vznikne, s nejspíše nebude na stejné úrovni jako ten, na kterém byste se od začátku podíleli sami; s velkou pravděpodobností prostě nebudete mít ty záběry, které by se vám hodily. V tomto případě je tedy krásné, že film vypráví o procitnutí několika Italů na cestě do SSSR, když dějově k žádnému procitnutí nedojde. Celý film je o tom, že čekáte, až v 57. minutě vypravěč zahlásí, že v Sovětském svazu byla chudoba a lidé spali na zemi. Žádný videozáznam, žádná hlubší analýza, žádné rozhovory s místními, jen pár vět, které doprovázejí už asi dvacátou davovou scénu. Plytkost, zdlouhavost, neobjevnost. Jednoduše film, který na letošním festivalu můžete jistojistě vynechat. (07.07.2014)

Rozdíl tohoto a dobrého filmu je jako politická párty a letní koncert. (22.10.2020)

Nadějný námět bohužel potopila příliš stylizovaná umělecká forma. Snímek na jednu stranu pracuje velmi zajímavě a téměř hypnoticky s archivními materiály. Výsledek však má podobu roztaženého, černobílého, němého filmu s vypravěčem, u kterého se musí divák hodně snažit, aby neusnul. Samotná pointa je navíc až pateticky jednoduchá a dala by se odvykládat několika větami. 4/10 [KVIFF 2014] (07.07.2014)

Nevím, jestli se z toho dalo vykřesat o moc víc; hudba docela skvělá. (10.07.2014)

Nepochopila jsem, co mělo tohle znamenat. Zbytečnější film jsem dlouho neviděla. Někdo doma objevil staré filmy, tak je vrazil do více než hodinového sestřihu s řídkým komentářem. To celé o ničem. Připomínalo mi to vysílání československé televize v sedmdesátých letech. Stále jsem čekala, kdy už příde to rozčarování, přišla o něm však pouze ve dvou větách poznámka, kterou nedoprovázel ani jediný filmový záběr a nebylo ani vysvětleno, proč - zda ty brigádníky, nocující na ulici nestihli natočit, nebo jim filmy sebrali... Takže jen archivní záběry rozjásaných davů.... (12.07.2014)

Dokument, kde je k hlavnimu tematu(rozpacitost nad skutecnym stavem veci v CCCP) receno vsehovsudy 5 vet proste neni dobry.tedy vypoved o nicem. a to pomijim prazvlastni dramaturgii skladanych archivnich zaberu, kde jedna surealisticky (mozna spis az dadaisticky)vybrana scena mnohdy nic neznamenala ani nepriblizila, zkratka tam nemela patrit (10.07.2014)

viděno na 49. MFF KV 2014 (13.07.2014)

Odvážný nápad zpracovat komplexní téma téměř výhradně pomocí archivních materiálů bohužel filmu ve výsledku láme vaz. Původní černobílé záběry lákají na unikátní pohled do naleštěné bídy komunistické Moskvy, který ale před závěrečnými titulky nepřichází. Jak přiznali samotní tvůrci, záběrů z „backstage“ socialistického sjezdu – tedy chudých čtvrtí ruské metropole – měli k dispozici jen málo. Škoda proto, že větší slovo nedostal hlavní protagonista nebo třeba dobové fotografie. (07.07.2014)