Mladosť

Michael Caine a Harvey Keitel jsou výborní, Rachel Weisz je má nejoblíbenější herečka, Dano nezklamal, potěšila i přítomnost velkého Diega, u kterého jsem byl v pokušení věřit, že je to pravdu on a záběry ze švýcarského údolí s pasoucími se kravami byly úchvatné. Ale celkově to vázlo. Na mě to byla až příliš melancholická podívaná s řadou zbytečných záběrů i dialogů, od které jsem čekal trochu víc nadhledu. 60% (07.11.2015)

Je vskutku zvláštní, jak jsem si během závěrečné, emocionální skladby (Simple Song #3) stmelil mé, do té doby negativní pocity monotónnosti a stereotypní nudy do jednoho, velkého dechberoucího obrazce, kdy jsem si zpětně uvědomil, že ta krásná a melancholická škála pestrobarevných scén dávala dohromady jeden krásný kruh, ve kterém vše se vším souvisí. Těžce, opravdu těžce se takovýto film hodnotí. ___ (Jiráskovo divadlo, Nový Bydžov) (14.01.2016)

Precizní výprava a grandiózní herci ve scénáristicky místy lehce bizarní reminiscenci dávného mládí. Hledání odpovědí na dávno položené otázky, pokládání nových, smíření se se skutečností, že čas je štěstí a jednou musí každý odejít. Samozřejmě nechybí dílčí rodinné křivdy a lehce pohnutá minulost. Sorrentino ale tématické impulsy řeší s grácií a místy s lehkou dávkou cynismu a ironie - což sedí hlavním dvěma hereckým esům. Tedy nedostane se divákovi zbytečně nakypřených emocí, nebo teatrálních výstupů. Nedokáži se ale ubránit pocitu, že tuhle lehce ambientní švýcarskou krasojízdu by amíci zvládli trochu mrštněji a lépe odvyprávět. (27.10.2018)

Nevím, Sorrentino jako by ze sebe chtěl v Mládí něco mermomocí vymáčknout, nějakou moudrost, poučení, myšlenku, vlastně cokoliv. Podle mě se mu ovšem nepodařilo říct vůbec nic. Zlehčené dialogy stárnoucích protagonistů působí v načančaném vizuálu jako pěst na oko, Paul Dano je sice uhrančivý, ale přijde mi, jako by do fikčního světa přelezl úplně z jiného filmu a co se chvalozpěvu na pocity týče? Podivné tváří v tvář snímku, u nějž se hromada lidí shoduje, že je přes jásavé barvičky veskrze chladný. Pro zapůsobení na „šedé buňky mozkové“ málo promyšlené, pro sevření srdce málo spontánní. (30.09.2016)

Ne, Paolo. Zas je to studený terárium plný podivně akademizovanejch plazů. A ten orchestr prostě nezazní mohutně, jenom rozklíženě, jako by každá sekce hrála jinou skladbu. Strašně jsem tomu fandil, po Velké nádheře cením místy větší uvolněnost tónu a sklon k absurditě, ale celek vyznívá podobně zatěžkaně a nepřesvědčivě. Sorrentino navíc stále úspěšněji kolonizuje těžko představitelné teritorium mezi lidovou komedií plnou prostopravd a snobáckým "uměníčkem", což se místy stává dost nesnesitelným. Back to the small things, please. (10.07.2015)