Mladosť

Zvedám do plných, včera jsem si film vychutnala po letech, buď prosta původních očekávání, nebo to chtělo šest let, aby člověk dokázal ocenit něco dalšího, zkrátka při poslední projekci jsem si film užívala v každém obrazu a královsky se bavila. Vtipné, krásné, zralé, přitom se to nebere vůbec vážně. To můžu. (23.08.2021)

Jednotlivý scénky s Michaelem Cainem a Harvey Keitelem jsou opravdu dobrý, ale je to celý poslepovaný nějakym rádoby uměním, kdy jenom koukáte na dlouhý záběry, ve kterejch se vůbec nic neděje. Chtělo by to tak o půl hodiny zkrátit a všechny ty nicneříkající záběry vyhodit. Ještě se mi líbila miss universe a docela mě pobavil "Maradona". 60% (17.03.2023)

Jedno je isté - Sorrentino je svojou poetikou, vizuálne (precízne kamerové nájazdy, strih, vycibrené kompozície) a audiálne (výber prevzatej hudby, mix zvuku, postsynchróny) niekde celkom inde než 90% „festivalových“ tvorcov. Keď príde na obsadenie, je jasné, že sa uňho dočkáme súčasnej hereckej špičky. A práve tu je zakopaný pes; ak by existovala príručka ako točiť komerčný art, La Giovinezza by spĺňala všetky predstavy o ideálnom výsledku. Sebavedomé odkazy k Fellinimu, virtuálna galéria obrazov a umeleckých diel, zasnené rozjímanie nad mladosťou, starobou a životom, ironicky povznesené komentáre na účet spoločnosti, naoko závažné témy vytiahnuté zo šlabikára akademických motívov. Pre sviatočného klubového diváka pôjde istotne o jeden z filmov roka, a nemožno mu to ani v najmenšom vyčítať. Pre diváka, ktorý hľadá viac, ale bude v nádhernom obale predávaná myšlienková plochosť, izolovaná v umelom vákuu umenia, časom čím ďalej ubíjajúcejšia. „V jednej zo scén Fred Ballinger stojí pred nádhernou klietkou a hľadí na vtáka v nej sediaceho. Scéna je metaforou toho, ako je samotný Fred uväznený v osídlach narušených rodinných vzťahov, starých krívd, neschopnosti a neochote vrátiť sa k práci a začleniť sa späť do spoločnosti. Vystihuje však i charakter filmu, ktorý sa v snahe priblížiť umeleckému ideálu a svojim vzorom vyčleňuje z komentovanej reality a i keď hovorí o dôležitosti skutočných emócií, sám žiadne neobsahuje.“ 60% Viac v recenzii. (22.10.2015)

Na první signální vypadá Mládí jako melancholičtější apendix k Velké nádheře. Jenže styl, který Sorrentino ve Velké nádheře vybrousil k dokonalosti a pomohl jím vytvořit komplexní a kompaktní dílo, v Mládí nejednou zabředne do mokřin kýče bez většího smyslu. Velké nádheře podobná rozmáchlost obrazových prostředků, nájezdy kamer, výběr hudby (zejm. vokální party)..., to všechno v Mládí mezi vším tím rozjímáním nad vyčerpanou kreativitou, uplynulým/promarněným potenciálem mládí a nevyhnutelnou degradací sil & paměti v procesu stárnutí působí samoúčelně bez jakékoli vnitřní vazby. Kouzlo římských paláců (akustika jeho sálů), atmosféra římských náměstí a parků tvořily funkční (stylotvorný) prvek Velké nádhery, bez něhož by příběh o zkažené bohaté římské elitě neměl sám o sobě tu pravou sílu. Mládí se ale téměř celé odehrává na jednom místě v jakémsi švýcarském luxusním hotelu a dynamiku mu dodává pouze pár snových scén či samotný závěr filmu (přičemž uzavřenost tohoto konkrétního prostoru není pro probíhající konverzace nijak podstatná). Rozmáchlé obrazy na zasněžené vrcholky hor a pomalé nájezdy kamer pak v daném kontextu působí pouze jako exhibice řemeslného perfekcionismu. Přitom jinak má film v podstatě všechno, co lze od tématicky podobného filmu očekávat: Sentimentální i vtipné vzpomínky, úvahy o tom, jak náš odkaz vnímají druzí (i my sami); banální vzletná "moudra" jsou střídána ironickým zpochybňováním apod. V takto pojatém filmu však nevnímáme celek, ale fragmenty... A není proto divu, když občasnou ironii či úmyslnou banalitu vnímáme smrtelně vážně, což se v důsledku projeví tak, že nás daná scéna děsně irituje. Film má silné momenty a z řemeslného hlediska je takřka dokonalý (výborní jsou Caine, Keitel, Weisz i Fonda...), ale z formálního hlediska je to průšvih. Z celého filmu si vlastně pamatuju jen pár krásných obrazů, vtípky o prostatě, Maradonu, nahé tělo miss universe a plešku prince Phillipa. Na hlubší filosofická rozjímání byl film příliš roztříštěný a emocionálně jen nezřetelným odleskem Velké nádhery. (12.10.2015)

Ne, Paolo. Zas je to studený terárium plný podivně akademizovanejch plazů. A ten orchestr prostě nezazní mohutně, jenom rozklíženě, jako by každá sekce hrála jinou skladbu. Strašně jsem tomu fandil, po Velké nádheře cením místy větší uvolněnost tónu a sklon k absurditě, ale celek vyznívá podobně zatěžkaně a nepřesvědčivě. Sorrentino navíc stále úspěšněji kolonizuje těžko představitelné teritorium mezi lidovou komedií plnou prostopravd a snobáckým "uměníčkem", což se místy stává dost nesnesitelným. Back to the small things, please. (10.07.2015)