Rukojemník

Máloktorý film dokáže tak jasne a presvedčivo pomenovať, čo je dôležité. Úcta k predkom. Kamarátstvo bez ohľadu na ideologické východiská (ľudia sa totiž dokážu dnes rozkmotriť napríklad na odlišný názor na Rusko, islam atď.). Pomoc zvieratám. A tiež ľuďom, ktorí zvieratá prirodzene milujú, hoci sú mentálne inde. Potreba chrániť ženy pred agresiou. Prináša aj poznanie, že mnoho ľudí sú arogantní hajzli už od detstva. Nikdy sa nezmenia. Iní si v sebe vplyvom výchovy a vzdelania dokážu nosiť česť a úctu k prírode. Vyhnúť sa podraznému, zištne ambicióznemu konaniu. No a potom je tu tretia kategória, ľudia, čo v sebe nosia ideály, profesne sú nútení k problematickým veciam (udavačstvo, potláčanie slobodného vyjadrenia), no v konkrétnych situáciách sa v nich zmysel pre nekrivácke jednanie obnoví (hoci tým len chránia rodinu). Takýto charakter reprezentuje major v podaní p. Vetchého. Nielen on hral skvostne. Všetci zúčastnení vystihli to, čo im scenár predpisoval. Skvelý príbeh o chlapcovi, okolo ktorého politické udalosti bežia akoby mimochodom, ale predsa. Dokonca tak silne, až sa dostali do názvu filmu a jeho ústredného námetu - snahy o opätovné spojenie emigráciou rozdelenej rodiny. (08.03.2015)

Viděno v původním slovensko-česko-maďarsko-německém znění. Krapet zklamání. A nejen kvůli srovnání s početným zástupem podobně tematicky laděných filmů. Pokud kamera zabírá čistě „dětský svět“, tak je vše v pořádku a film baví. Dětští představitelé působí přirozeně, děj kolem nich zajímavě, daří se budit opravdové emoce (především díky zásahům černogardistů). Jakmile se do toho ovšem začne míchat svět dospělých, spadá film do průměru. Přirozeně působí snad jen výborný Lasica (hlavní důvod, proč jsem se na film díval) a Malý (který má podobný typ rolí v malíku), zbytek tvoří spíš karikatury v křeči než opravdové postavy (nejhůř z toho možná překvapivě vycházejí Šafránková s Vetchým). Černobílé a tendenční vidění tehdejší doby je z Rukojemníka cítit bohužel příliš silně a ani retro styl opírající se o dětskou optiku pro to nemůže být omluvou, alespoň z mého pohledu ne. Nenudil jsem se a film byl místy moc fajn, ale kvůli výše zmíněným skutečnostem nemůžu snímku přiklepnout víc než lepší průměr, škoda. (04.11.2017)

Skvělé herecké výkony se zde setkávají s chatrným scénářem, což ve výsledku z filmu dělá průměrný film s ústředním dětským hrdinou odehrávajícím se od prosince 1967 do srpna 1968. Škoda nedovyprávěného příběhu podivína Honzy, škoda nedotažení Černé gardy. Zdá se mi, že Jak jsme hráli čáru byl natočen jen kvůli posledním pěti minutám a z prvních devadesáti minut se vytvořila jen vata, aby film měl tu správnou stopáž. Nicméně, jak už jsem napsala, Milan Lasica a maďarsky nadávající Libuška Šafránková jsou perfektní a malý Richard Labuda mě příjemně překvapil svou přirozeností a civilním herectvím. Vánoční slohovky film skvěle uvedly a byla škoda, že v podobném duchu se film neodehrával dál. (01.06.2015)

Film mě docela zklamal. Podivně zpracovaný námět, v kterém se prolíná pravda se smyšlenkami. I podle mě dal korunu tomuto dílu český dabing. Je až směšné uvádět jako důvod, že by slovenštině dnešní děti nerozuměly. Nemáme strach pouštět dětem filmy v angličtině, ale obáváme se, že by nezvládly slovenštinu. Většinu pro ně neznámých výrazů by pochopily z kontextu. Také by se mohly zeptat rodičů nebo prarodičů a v nejhorším případě si neznámá slova vygůglit. (31.05.2016)

Každý mám právo na ohlédnutí a zpracování svých dějin. Ano, filmů o dobách minulých bylo natočeno mnoho. Ale těch slovenských zase tolik není. Nesrovnávám ani s filmy, ani s předlohou, dokonce ani s předchosími filmy Juraje Nvoty. S komentářem jsem čekala, až uvidím i slovenskou verzi, kterou tímto všem doporučuji. První část příběhu se odvíjí v pomalém tempu, To podstatné přijde až v poslední třetině. Silné okamžiky, které dají smysl prvním dvěma třetinám. Pátou hvězdičku přidávám, protože tak nízké hodnocení si tento film nezaslouží. Ťažké su lúčenia, ťažké su návraty, keď nemáš kam. (03.01.2016)