Quatre nuits d'un rêveur
Four Nights of a Dreamer
Four Nights of a Dreamer
Réžia:
Robert BressonScenár:
Robert BressonKamera:
Pierre LhommeHudba:
Michel MagneHrajú:
Isabelle Weingarten, Guillaume des Forêts, Jean-Maurice Monnoyer, Giorgio Maulini, Lidia Biondi, Patrick JouanéObsahy(1)
Aniž by se zřekl svých rigorózních formálních principů, natočil Bresson okouzlující studii o tom, z jak nepatrných pohledů a gest se rodí zamilovanost, o snílkovství jedněch a o věrnosti druhých. (oficiálny text distribútora)
Videá (1)
Recenzie (20)
K Bressonovým Quatre nuits d'un rêveur jen tři - po sobě následující poznámky z deníků Charlese Baudelaira: "Zelené tmy za vlhkých večerů krásného období. Nesmírná myšlenková hloubka lidových rčení, děr, prokousaných celými pokoleními mravenců. Anekdota o Lovci, týkající se úzké spojitosti mezi krutostí a láskou." ()
Sny jsou naším největším bohatstvím, které nám nikdo nikdy nemůže vzít. Toužíme sice po jejich zrealizování, ale když toho docílíme, zjistíme, že ztratily svou cennost a připadáme si vlastně chudší. Takže dokud to jenom trošku jde, neprobouzejme se z nich! Bressonova lyrická obrazová poezie pro věčné snílky. ()
Opětovně vypůjčený příběh od Dostojevskijho v rukou Bressona. Vysoce umělecká esej o lásce, ve které je patrná intelektuálnost vnitřních myšlenek, které Bresson záměrně převtěluje do psychologického vnímání, které má teoretickou možnost otevřít zvláštní prostor filmařského vnímání. Přesto jeho záměrná chladnost a odtažitost směrem k divákovi je již klasickou překážkou, která ho neustále drží kdesi v minulosti své vlastní tvorby. ()
Dva velcí režiséři - Visconti a Bresson - zfilmovali Dostojevského novelu "Bílé noci". Obě verze jsou krásné a přitom velmi rozdílné. Bresson opět vsadil na neherce, natáčel ve skutečném ruchu Paříže (což mu přineslo spoustu potíží) se skutečnými hipízáckými muzikanty. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že právě Dostojevskij je největší spisovatel a také že jeho velké romány jsou dokonalé a netroufl by si je zfilmovat. Myslím, že Viscontiho verze je více uvěřitelná, v této francouzské není chování ani zázemí hlavní dívčí hrdinky moc vysvětleno, a tak její touhu utéci s mužem, kterého ani nezná, příliš nechápeme. Právě v kontrastu s hnutím hippies je její neposkvrněný romantismus trochu zvláštní. Ale jak říkám, obě verze jsou krásné, a to je to hlavní. ()
Při čtení Dostojevského Bílých nocí si říkáte, jak se s tímhle může Bresson vypořádat. A ve výsledku je to věc nádherná, skoro baladická. Není snad pocitově a myšlenkově věrnějších adaptací, než jsou ty Bressonovy. Příběh, jenž vybízí spíš k inscenaci divadelní než k filmu, samozřejmě u Bressona ožívá v místně a časově přizpůsobené situaci, v Paříži okolo Pont Neuf (místo v Petěrburgu), ale i v tom je cítit upřímný autorský vklad mistrovského, vlastně již staršího pána. Dosahuje stejné romantičnosti a poutavosti, to, co je v knize explicitně psáno (Dostojevského postavy jsou přirozeně mnohem a více upovídanější, otevřenější), dává najevo řadou nepřímých znaků (kytarové skladby znějící na ulicích, noční verše světel a zvuků). ()
Reklama