Muška

Zlo má dvě podoby. První je způsobování utrpení – druhým i sobě. Druhá, mnohem zrádnější, je nezájem o utrpení druhých, jež můžeme zmírnit. Ta druhá podoba zla je zrádná především proto, že mnoho lidí má pocit, že jakmile někomu momentálně neubližují, jsou automaticky dobrými lidmi. Avšak nezamýšlí se nikdy nad tím, jestli někdo v jejich nejbližším okolí nepotřebuje pomoc. Velmi podstatné je v tomto kontextu výraz nejbližší okolí – mnoho jedinců si myslí, že jakmile volají po vzdálené pomoci druhým (třeba tím, že projevují sympatie s chudými na druhém konci světa, etc.), automaticky je to činí lepšími (a aktivnějšími) lidmi. Nicméně překvapivě málo z nás si pokládá otázku, zda by nebylo možné zmírnit utrpení člověka, který je zde, který se pohybuje v naší blízkosti – v naší rodině, v okruhu známých, přátel, v rámci práce nebo školy. A nutno podotknout, že by často stačilo jen velmi málo. Vskutku, vhodně použité slovo, povzbudivý úsměv nebo vlídný rozhovor mohou ve správný čas a na správném místě dělat zázraky a jsem přesvědčen, že mnoho nešťastníků by být tímto způsobem mohlo být zachráněno například před sebevraždou nebo jinými hrůznými věcmi. Přesně o tomhle točil často Bresson filmy - o našem šíleném nezájmu – Muška je jako nevyslyšené volání o pomoc, absence malých skutků lásky, které by mohly znamenat mnoho dobrého a tklivý pláč nad světem, který nezúčastněne ponechává zlo bez potrestání a člověka jeho vlastnímu utrpení... (05.04.2018)

Velmi smutný film. Naprosto jsem soucítil s hlavní postavou, a to i přesto, že se někdy chovala dost zkratovitě a nepochopitelně. Ale vzhledem k okolí, ve kterém musela žít a jeho negativní jevy nutně nasát, se vlastně ani není čemu divit. Stejně jako činu, ke kterému se odhodlala, když jí zmizel poslední milovaný člověk. Tíživý dojem z této kritiky společnosti každopádně jen tak nevyprchá. Celkově dávám slabší 4*. (09.07.2014)

Její matka umírá, otec je alkoholik a násilník... Ona je křehká dívka, kterou snad nikdo nemá rád (že by dívčí protipól mladičkého Antoina Doinela??) a která je všemi odstrkována. Nikdo ji neřekne jinak než Muška...Bresson nám opět naservíroval silný, působivý příběh, úsporně natočený, avšak s nádhernou kamerou. Muška na mě působil jako neskutečně smutný film a každou vteřinou, každým filmovým okénkem, které se mi mihlo před očima, jsem s hlavní hrdinkou cítil... Dívka zažívá strastiplný čas, je svědkem násilí, je nucena poskytnout alibi, je zneužita... vše směřuje k zřejmě ne moc překvapivému, nicméně nádherně natočenému konci. ***** (09.08.2006)

Útlou knížečku od Georga Bernanose mám v knihovně už nějakou dobu, ale zatím jsem nebyla v takovém rozpoložení, abych po ní sáhla. Ale zpracování Roberta Bressona jsem si nemohla nechat ujít. A opět mě nezklamal. Jeho vyprázdněné, ale nikoliv prázdné podání, se mi vždycky zadře pod kůži. Jeho postavy se pohybují na okraji lidské společnosti, fascinovaně je sleduji, aniž bych k nim zahořela nějakou přílišnou sympadií nebo pochopením, často jednají pro mě nepochopitelně, odkrývají mi neznámý svět, ale stejně od nich nedokážu odtrhnout oči. Kamera je prostá, účelová, ale ne nezajímavá, odkrývá řesně to, co má divák spatřit. Dialogů není přespřííliš, hodně vypovídá obraz. Osamělost Mušky je zřejmá od prvních záběrů, je jako němá výčitka podobně jako Marie v Baltazarovi ... Nedivím se, že právě tento film přistál na seznamu 100 nejlepších francouzských filmů. (12.10.2018)

Výstižná psychologická studie dětské vzpoury proti bigotnímu světu pokrytců, jimž zbyl z křesťanské víry jen povrch, ale jeho pravý obsah – Lásku – si nahradili pohodlností, která je v samém důsledku Zlem. Dítě se v tomto bludišti falše ztrácí: pravidla, která jsou mu vštěpována, nejsou nikým dodržována, Lásky v tomto mikrokosmu mezilidských vztahů není. Předpokládá, že jedinou zbraní, kterou se může vzepřít zraňující přetvářce, je ta, před níž je všichni stále varují, a to hřích. Ve své naivitě si neuvědomuje, že jediného, koho může touto zbraní poranit, je ono samo. Svět spokojeně dlící v hříchu je hříchem nezranitelný. Scéna v Arsènově domku, kdy je Muška vrahem přitahována, ale současně se jej bojí, je dokonalým ztělesněním tohoto bolestného poddávání se zlu. Závěrečná scéna je potvrzením stabilního pesimistického obrazu pozemského světa, ale současně šťastným koncem: došlo k vykoupení. Poslední vteřiny tmy za doprovodu božské hudby, která nahrazuje veškerý hluk doprovázející předešlé „pozemské“ scény (např. disharmonie pouťového kraválu nebo symbolický le cyclone) značí přítomnost Boží milosti a Muščino konečné spočinutí v Lásce. (17.02.2010)