Muška

Živý králík. Mrtvý králík. Tak prosté jsou filmy Roberta Bressona. A přesto komplikované jako život a záhadné jako smrt. V Mušce své téma jedince, který nezapadá do systému, rozvinul směrem k většímu naturalismu (pokud se nemýlím, poprvé ukazuje krev). Titulní dívka se nedovede bránit. Proto utíká. Utíká z nefunkční společnosti, utíká před tlakem institucí (rodina, škola), jež pro její živelnost nenacházejí pochopení, aby poprvé a naposledy za celý film našla společnou řeč s mužem žijícím na okraji. Dlouhá noční konverzace ji změní. Změní její chápání sebe samé, což ironicky vede k ještě tvrdší společenské ostrakizaci. Nyní již bez možnosti návratu. Podstatné film nesděluje slovy, ale detaily, které je obklopují. Vzteklé dupnutí do bláta jako projev marného vzdoru. Bezmocné akceptování fyzického napadení, jež se tím mění v poněkud zoufalé objetí a jediný náznak možnosti navázat kontakt s jinou lidskou bytostí. Vzácný záběr, kdy na Mušku poprvé není shlíženo, nýbrž kdy ona na důkaz nabyté sebedůvěry shlíží… Dívčin osud je krutý, avšak Bresson na něj i při zachování svého asketického přístupu dokáže pohlížet s empatií. Bez vnucování. Jen tak. Jak běží život, jak přichází smrt. 80% Zajímavé komentáře: honajz, vypravěč (18.08.2014)

Působivě natočený černobílý film o venkovské dívce Mušce, která je osamělá v nepřátelském prostředí, bez pochopení, bez přátel, bez lásky. Hon a střelba na štvaného zajíce v závěru filmu má zřejmě symbolizovat úděl Mušky. Rozhodně nejsem tímto filmem nadšen (na rozdíl např. od Bressonova Deníku venkovského faráře), považuji jej za jednostranně depresivní a beznadějný, i když formálně precizní. Toto je příběh bez Boha, alespoň tak to na mne působilo. (22.11.2008)

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů - ne, že by se řadil k těm, které považuju za uplně nejlepší (ale do top20 by se určitě vlezl), ale mám k němu jakýsi zvláštní citový vztah. Mimo nádherného příběhu a skvěle obsazené hlavní role má opravdu překrásnou kameru Ghislaina Cloqueta. Kulminují v něm režijní schopnosti Roberta Bressona - výrazová a střihová čistota, funkční použití detailů a precizního ozvučení, pomalu budovaná tíživá a přitom znovu čímsi transcendentní atmosféra - prvky, které diváka vtáhnou do děje jako u jen mála jiných filmů. Každá další věc, která se Mušce stane, každý její pocit pak v divákovi rezonuje, jakoby to sám zrovna prožíval. Opravdu bych vám přál, aby na vás film působil jako na mě - je to nádhera - jeden z nejemocionálnějších filmů. Stačí jen trochu empatie... (18.11.2006)

Její matka umírá, otec je alkoholik a násilník... Ona je křehká dívka, kterou snad nikdo nemá rád (že by dívčí protipól mladičkého Antoina Doinela??) a která je všemi odstrkována. Nikdo ji neřekne jinak než Muška...Bresson nám opět naservíroval silný, působivý příběh, úsporně natočený, avšak s nádhernou kamerou. Muška na mě působil jako neskutečně smutný film a každou vteřinou, každým filmovým okénkem, které se mi mihlo před očima, jsem s hlavní hrdinkou cítil... Dívka zažívá strastiplný čas, je svědkem násilí, je nucena poskytnout alibi, je zneužita... vše směřuje k zřejmě ne moc překvapivému, nicméně nádherně natočenému konci. ***** (09.08.2006)

Úlohou pesimistických filmov s minimalistickým podtextom (a u tohto pána zároveň tradične zakomponované i prostredie vidieka) je presne charakterizovať stav momentálnej prítomnosti. Akoukoľvek formou, najlepšie ponurou a temnou, kde je všetko škaredé a špinavé, kde sa nerozpráva, len hľadí, kde je jedno hovädo väčšie ako druhé a kde v prázdnote času a pri slabšej koncentrácii si tieto negatívne klbko podnetov uvedomí len málokto. Lenže práve vďaka precíznych a všedne pomalých direktívach, kde priamoúmerné vplyvy negatívnych javov sa kopia ako seno v žite, nás pán režisér vnútorne decentralizuje do objektívu štrnásťročného dieťaťa. Pardon za výraz, nielen tak hocijakej štrnásťročnej dievčiny, vzhľadom k okolnostiam, ktoré na ňu vplývajú zo všetkých smerov, vyspieva a zároveň je ničená ďaleko rýchlejšie, ako ktorýkoľvek iní rovesnícki povaľači. Kamera je klasická Bressonovka - pomalá, depresívna, presne taká, ako keď sa počas škaredého počasia otočíte k oknu. Oproti Denníku vidieckeho farára je to však hádam ešte akčne ladené, ale túto sarkastickú poznámku prirovnávam ku konkrétnej práci ojedinelého tvorcu. Ďalej, beštiálnosti a násilie viac vnímate nepríjemnou optikou. Hneď poviem prečo. Už som si to všimol v Baltazárovi, kde je toto majstrovstvo dotiahnuté k absolútnemu maximu. Spomínané 50mm filtre vo voľných záberoch sú doplnené božskými strihmi zvukových efektov a tak intenzita scén je miestami neskutočná. V tom Baltazárovi je to tak dokonalé, že nikde inde som to tak nevidel. Ešteže, nie vždy to násilie je roztiahnuté v dlhých šotoch, myslím si, že aj francúzske štúdia neboli 100%ne benevolentné. Muška je teda symbolom chudoby, biedy, zatratenia. Vo viacerých spoločenstvách naraz. Rodina nemá peniaze, matka je vážne chorá, na niektoré základné fyziologické potreby naša hrdinka nemá, nieto ešte na banality, akým je zovňajšok. Jedného dňa sa zatúla a jej zraniteľnosť sa ešte zvýši. Od tohto momentu sa mení síce pohľad diváka i na dramatickosť, nemusím pripomínať, akú úlohu v tom dokáže hrať dobrodružné, lesné prostredie. Pre malinkú hrdinku sa však nič nemení a to je tou tragédiou. Úlohou diváka je teda skúmať ostrosť okolia a know-how fakty príčiny-následky v tomto krásnom umeleckom a humanitárne smutnom obale. Muška ako obeť je už "len" ústredným produktom svojho okolia. (19.12.2014)