Deník venkovského faráře

Pěkně koncipované do takřka knižní recitace, která zdůrazňuje vnitřní pohnutky hlavní postavy a její rostoucí pochybnosti na úkor dramatické zápletky, ale tááááák nudné a jednotvárné, až to prostě hezké není. Mechanicky poskládané scény a jejich vyznění jsou uhrančivé a očistné leda tak pro zarytého křesťana, pro nás průměrné alkoholiky to je jenom nezáživná a minimalistická Bressonova onanie... (16.01.2018)

Film začíná zapisováním „tajemství“ života a je příznačné, kterak to vychází z křesťanského existencializmu Gabriela Marcela, který chápal „tajemství“ jako naději a touhu po plném bytí (zřetelný odkaz na Heideggera), jako opozici vůči objektivnímu zfunkcionalizovanému světu. K tajemství se nemohu vztahovat jako k předmětu, ani ho vidět, ale přesto jím jsem nesen a mám na něm (Já) účast. ____ Deník vesnického faráře je přesně mezi odtahujícím se „bergmanovským“ Bohem a Nazarinem Buñuela. S Nazarinem má společný trpký osud faráře, který se paradoxně stává třískou v okolí, nikoliv lékem, a který se nemůže přimknout ani k omezeným lidem (reprezentujícím peklo) ani k církvi a Bohu (představující nebe). ____ Není to ale jeden z věčných rozporů kinematografie? Že askeze a neprofesionální herci fikci nezintenzivňují a neposouvají ji k věrohodnosti, ale naopak film podvracejí a diváka vytrhávají z příběhu? Nebo jde ze strany Bressona o záměr, která má diváka odvracet od atrakcí a nedopřát mu zjednodušené stylizace, a tím ho skutečně donutit přemýšlet, o čem film vypovídá? Zdá se, že jedno se pojí s druhým. Opak je pravdou. Bresson jen vzdoroval na truc mainstreamu a dokola omílal tezi: „feeling before intelect, atmosphere before story“, aniž si ve svém zanícení uvědomoval, že aby splnil, co hlásal, musel by poskytnout filmovému jazyku mnohem víc volnosti a oddálit ho od všednosti, od onoho objektivismu, o němž mluvil Gabriel Marcel. ____ Bresson se měl narodit v němé éře, aby svoje filmy nemusel zatěžovat dialogy, aby jen inscenoval a poté skládal zinscenované přes montáž do kupy. A taktéž by neškodilo, kdyby si osvojil více nadhledu nad sebou samým; stejně jako Wellesovi mu chyběl, ani ne snad humor, jako sarkasmus. A nemám pocit, že by tenhle handicap vyvažoval zahlédnutím prazákladu světa, který by zhmotňoval a kterému by propůjčoval tvář ve svých filmech. Kdyby ano, nic neříkám, ale ono ne. Nic nezahlédl. Svým způsobem nechápu, proč měl Tarkovskij v TOPce dva „Bressony“ (tohohle a Mouchette z ´67), když pojímal filmové tvoření dočista jinak, ne-bressonovsky. (22.09.2008)

[9/10] (UGC) (Čb. /// Produkce: Léon Carré, Robert Sussfeld /// Scénář: Robert Bresson podle románu Georgese Bernanose /// Kamera: Léonce-Henri Burel /// Hudba: Jean-Jacques Grünenwald /// MFF v Benátkách: Robert Bresson (Mezinárodní cena, Cena italských filmových kritiků, Cena OCIC)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (19.12.2011)

Flooyden to vystihol veľmi trefne a k jeho názoru sa pripájam. Tento "že vraj najobľúbenejší Tarkovského film" si právom zasluhuje pozornosť, hoci mňa až tak fatálne nezasiahol. Som však presvedčený, že tento film je ako víno a zreje vekom diváka - aspoň tak to vnímam ja:) Svojim "nedejom" to nie je práve film pre bežného konzumenta, ale svojou filozofickou rovinou, náboženskými presahmi a zároveň čírou ľudskosťou so všetkými slabosťami a strasťami, ktoré sú nám podávané cez postavu mladého farára, vytvára zvláštnu alchymickú zmes, pri ktorej som mal niekedy chuť prejsť si niektoré scény znova. S Tarkovským má Bresson podľa mňa spoločnú najmä "lyrickú kameru", ktorá je nádherná a smutná zároveň. Film, ktorý ostáva v pamäti a ktorý si chcem pozrieť o pár rokov (desaťročí?) znova...možno až potom mi dojde, že "all is grace". (24.05.2011)

Nie, toto nepatrí k predchodcom dnešných existenciálnych trápení duše filmových hrdinov, cítiacich zbytočnosť sveta a ich postavenia v ňom. Denník vidieckeho kňaza je pokusom o opísanie snahy ukázať milosť tam, kde sa Božie prikázania nectia. Chradnúce telo kňaza súži nielen choroba, ale i subjektívne zlyhania pastoračnej činnosti. Mladý, napohľad zmorený služobník kdesi v undergrounde Petrovho stolca neposilňuje svaly, len ducha. Živí sa výhradne a dobrovoľne len transmutačnou diétou prijímania tela a krvi Kristovej - uschnutého chleba namočeného v sirupovito sladkom víne. Každodennými zápiskami zaznamenáva slovami to, čo opísať veľmi nejde - vnútorné pochybenia, drobné víťazstvá, naschvály a zriedkavé radosti z hľadiska jeho duchovnej služby v prostredí odvrátenom ponaučeniam prichádzajúcim spoza kancľa. Ufňukané smrkania rád nemám, ale opakujem, nejedná sa o poddruh utrápeného filmu, kde hlavným hrdinom je trápenie pre trápenie (druh l´art pour l´artizmu), lež o duchovný film v pravom slova zmysle. Osobne podnietil k prečítaniu predlohy i zopakovaniu si filmového zážitku, čo sa pochopiteľne počíta. (07.08.2013)