Pravděpodobně ďábel

Zatím nejhorší film od Bressona, co jsem viděl. Podle mne myšlenkově destruktivní fantasmagorie o absenci smyslu života, krásně zalitá v uměleckém kadlubu. Zdá se mi, jako by se Bresson nechal příliš ovlivnit ekologickým strašením, beatnickou skepsí, psychoanalýzou, existencialismem a všemi těmi úlety 60. let, pokud svůj film nezamýšlel spíše jako výstrahu, ovšem bezvýchodnou. (01.09.2011)

Můj jedenáctý celovečerní Bresson, a zatím zřejmě ten nejslabší. Možná je to ale jenom tím, že je první, který jsem neviděl v kině Ponrepo, ale jenom na počítači (ono pouštět si Bressona na počítači je jako poslouchat operu v kravíně, jeho filmy zkrátka potřebují velké plátno a auru kinosálu). Taky mě zklamalo, že všechny dívky v tomto filmu mají tak maličké kozičky... (09.12.2018)

Komplikovanější obsah (téma) si žádá komplikovanější formu. Bressonův předposlední film je protnut skepsí. Všudypřítomnost pekelného, všeho, co pochází od ďábla, formuje v tomto od srdce jdoucím autorském vyjádření k duchu doby vší počínání a snahy mladé (neromanitcké) revolty. Ďábel, pravděpodobně, je (byť ke své době zacílený, přesto nesporně živý) genereční film, či lépe: generační román (a chtěl bych ho číst na stránkách knihy). (12.02.2010)

Bresson a jeho vlastní osobní příběh o mládežnické revoltě bojující proti společenskému systému, jenž má v jeho tvorbě překvapivě politické ambice o ovlivnění veřejnosti, a zároveň se ukazuje jako výzva pro ostatní. Svět, jenž stupňuje své znečištění a postupné ničení planety je nejenom výkřikem, ale taktéž i vykřičníkem, na který je potřeba neustále myslet. (11.09.2021)

Dokonalý film s až hranatou stylizací (jako všichni Bressoni které znám), přesahující téma studentských revolt a doby směrem k výpovědi nejen o mladistvé bolesti a schopnosti/neschopnosti ji vyřešit. Chvílemi je to velmi godardovské - neviděl jsem ještě Bressona nechat rozvázat jazyk komparzu tezemi, chvílemi je to i didaktické - byť dodnes děsivé. Především se mi ale při vstřebávání filmu do noci vracel pocit, že Bresson teorematizoval hlavní postavu trochu do podoby mladého Ježíše a trochu mu vědomě - až k ironii - usnadňoval jeho pouť zájmem a péčí jeho přátel (všechno to nohsledství, ta láska, ta snadnost, ten zájem, sdílení - a vysvítá to o to nápadněji, že nám Bresson neukazuje jediný důvod PROČ by Charles měl být pro všechny ty dívky a muže okolo sebe tak vábivý - proč mu prostě nerozbili hubu, když kradl, proč nezůstal jako kůl v plotě jako většina mladých, kteří tohle zažívají...). O to přesněji pak ale působila Charlesova volba "Jidáše" jako strůjce vlastního osudu. A finální počátek dialogu mezi nimi napovídal, že možná ani zde by nesebral odvahu a nechal by váhu ne-činu na svém kumpánovi. (03.04.2016)