Žiť svoj život

Do kapitol poskladaný osud mladej ženy, ktorá presne nevie čo chce, túži po kariére herečky a končí ako tovar. Formálne členenie filmu a názvy jeho 12. častí pripomínajú štýl dánskeho režiséra Larsa von Triera, ktorý si zvykne členiť svoje filmy obdobným spôsobom. Godard sa pohral sa s kamerovými strihmi, spôsobom zobrazenia dialógov, dokumentárne chladným popisom kariéry pobehlice či filozofickým rozhovorom so starým mužom. Humoru je poskromne, celé je to skôr pocitovo vážne, zároveň s pomerne veľkým množstvom jalových kecov. Ich charakter a myšlienková hĺbka je takého chrakteru, že zvykne vyšumieť z hlavy ešte pred skončením filmu. To, čo ostáva, je príjemný pocit zachytenia ženskej nestálosti spojenej s naivitou mladosti vedúcej k drsnému koncu, stojacemu v ostrom protiklade s filozofujúco - impresívnym dejom. Kvôli formálnym ozvláštneniam, cigaretovým scénam a pripomenutiu si niektorých úryvkov z dialógo/ monológov stojí film rozhodne za opakované pozretie. A ako tu už ktosi napísal, takto poňatému filmu, kvôli potrebe sústredenejšieho vnímania svedčí maximálne 80 minútová dĺžka. (12.05.2014)

Obrazové vyprávění příběhu Godard pojal kapitolovou formou, tzn, že film není vyprávěn jako jeden souvislý film, ale formou několika scén - kapitol z nichž každá má svůj název, ale není třeba se bát jednotlivé kapitoly dávají velmi zdařilý celek, který nás navádí ke spoluexistování s hlavní hrdinkou. Tahle forma vyprávění umožňuje režisérovi věnovat se detailům a nechat vyniknout herecký Anin talent, nevím jak vy, ale já si Nanu zamiloval. Prostředí ostatně jak už je u Godarda, ale i mnoha dalších kluků z nové vlny působí velmi civilně až chladně, kamera se nebojí netradičních kompozic a můj kvalitní divácký zážitek překazily snad jen dvě kapitoly ke konci, při kterých jsme měl pocit, že se nám pan režisér chce zbytečně vykecávat. Tohle minus však vyrovnal konec, kdo zná francouzskou kinematografii ví, že franticí umí ukončovat hodně tvrdým KO, ale tnehle závěrečnej direkt mě fakt docela zabolel. (10.05.2014)

Godardova intelektuální studie ženy. Režijně profesionální, kamerově poetická i umělecká, herecky dokonalá (božská femme fatale Anna Karina) a zvukově provokativní i dějově filosofická. To vše zabalené do elegantní a cigaretovým kouřem nasáklé Francie. Tohle už zkrátka není "jen" hra s filmovými obrazy. ___ Godardův styl francouzské nové vlny začínám milovat a rozhodně se nebude líbit těm, kteří musí mít mermomocí v každém filmu příběh. Ne, všude to nejde. (19.07.2012)

Moje úplně první setkání s francouzským režisérem Jean-Luc Godardem a hned naprosto brutální živočišná palba. Režisér vlastně nevykresluje příběh klasickou formou. On ho promítá v několika kapitolách a ty rozděluje na několik záběrů. Každý pojmenovaný a každý se svojí vlastní myšlenkou a podstatou. Některé momenty jsou lepší, jiné horší, ale nebýt závěru, asi bych tady tak kladné hodnocení nedal. (11.05.2014)

Karina klopí zrak k desce stolu, stydlivě i zahloubaně – v obou polohách rovnocenně neodolatelně -, zatímco v pozvednuté ruce (loket nonšalantně opřený o stůl) vyvažuje zapálenou cigaretu. Vznešenost této pózy však podvrací způsob, jakým krčí ramena (jejich zvláštní sklíčenost jakoby opisuje bolest v pohledu), přičemž palcem pozdvižené ruky si ještě stačí nedůtklivě pohrávat s malíčkem. To vše není typické jen pro Nanu, hrdinku smutné postavy, kterou zde Karina ztvárňuje, ale i pro její zbylé godardovské role a obrazy. Děvčátko a femme fatale v jednom těle. Naivita vedle zralosti. Rozjívenost vedle vyzývavosti. Křehkost vedle rozhodnosti. Dvojakost byla vždy součástí jejího naturelu i vizáže. Proto se mnohdy zdá, jakoby vystupovala před své herecké masky a dvojnice – a stávala se sama sebou. Veškerá gesta a pohyby (ať už jde o chůzi nebo tanec) provádí přirozeně, nenuceně, s lehkostí jí vlastní. Pokaždé však stejně rozporně; s děsivou osudovostí i přezíravou nedbalostí zároveň. Takové je její kouzlo. (celý text) (14.01.2011)