Žiť svoj život

Moje úplně první setkání s francouzským režisérem Jean-Luc Godardem a hned naprosto brutální živočišná palba. Režisér vlastně nevykresluje příběh klasickou formou. On ho promítá v několika kapitolách a ty rozděluje na několik záběrů. Každý pojmenovaný a každý se svojí vlastní myšlenkou a podstatou. Některé momenty jsou lepší, jiné horší, ale nebýt závěru, asi bych tady tak kladné hodnocení nedal. (11.05.2014)

Ak nám chcel Jean-Luc porozprávať o trpkom a smutnom osude mladej Parížanky, tak ja som to akosi nepobrala. Nana, v podaní krásnej Anny, vykonávala tú svoju prácu prostitútky tak elegantne a s nadhľadom, až som bola miestami presvedčená, že ju to baví a že sa v tom našla. Nuž, ale to bol len môj pocit. Z toho začarovaného kolotoča, hlavne ak ho ovládajú nemilosrdní muži, sa niekedy vystúpiť nedá. (10.12.2016)

Do kapitol poskladaný osud mladej ženy, ktorá presne nevie čo chce, túži po kariére herečky a končí ako tovar. Formálne členenie filmu a názvy jeho 12. častí pripomínajú štýl dánskeho režiséra Larsa von Triera, ktorý si zvykne členiť svoje filmy obdobným spôsobom. Godard sa pohral sa s kamerovými strihmi, spôsobom zobrazenia dialógov, dokumentárne chladným popisom kariéry pobehlice či filozofickým rozhovorom so starým mužom. Humoru je poskromne, celé je to skôr pocitovo vážne, zároveň s pomerne veľkým množstvom jalových kecov. Ich charakter a myšlienková hĺbka je takého chrakteru, že zvykne vyšumieť z hlavy ešte pred skončením filmu. To, čo ostáva, je príjemný pocit zachytenia ženskej nestálosti spojenej s naivitou mladosti vedúcej k drsnému koncu, stojacemu v ostrom protiklade s filozofujúco - impresívnym dejom. Kvôli formálnym ozvláštneniam, cigaretovým scénam a pripomenutiu si niektorých úryvkov z dialógo/ monológov stojí film rozhodne za opakované pozretie. A ako tu už ktosi napísal, takto poňatému filmu, kvôli potrebe sústredenejšieho vnímania svedčí maximálne 80 minútová dĺžka. (12.05.2014)

Zrejme najzvláštnejší pohľad do súkromia prostitútky. Občas to príde až tragikomické ( posledné sekundy filmu ), ale väčšinou nás režisér až nechutne realisticky ( nemyslím tým explicitné zábery, ktoré v tom období nemali šancu zhliadnuť svetlo sveta ) zoznamuje s pouličnou prácou jednej krásnej dievčiny. (06.08.2017)

Ani se nedivím, že Godard složil poklonu své dvorní herečce připomínkou filmu Utrpení panny Orleánské, jejímž režisérem byl Karinové rodák Dreyer. Karinová je do snímku evidentně velmi emocionálně zangažovaná, dává v plen reálie z vlastního života, to je neuvěřitelná odvaha. Díky tomu zní všechny dialogy velmi nenuceně. Filozofický rozhovor v jedenácté kapitole je náramně hravý, což bych nich nikdy nevěřila, že je možné. Samotný závěr filmu je jedna z mála částí, kterou si pro sebe celou neukradla Karinová, zde exceluje Godard coby scenárista. Hudební leitmotiv se Legrandovi velice povedl, ten konec mohl být klidně i delší, ráda bych si hudbu vychutnávala déle. (29.06.2019)