Žiť svoj život

Karinin komentár niekde v prvej tretine filmu na tému, že každý si môže za všetko sám, značne zkomplikovalo moje vnímanie Godardovej surovej snímky. Naivná Karininej postava si zrejme uvedomuje, čo činí a kam ju spôsob života zavedie, napriek tomu v tom pokračuje a stále verí v zmenu a vytúženú lásku. No takéhoto potešenia jej a nám Godard nedopraje. Zaujímavé je sledovať takmer dokumentárnu časť filmu, kde sa dozvedáme faktografickým komentárom niečo málo o prostitúcii vo Francúzsku spred 50 rokov a jej začlenenia do práva a spoločnosti. Lepšie porozumenie mi snáď časom sprostredkujú slovenské titulky, videl som film s anglickými a niekedy to bol dosť problém.... (18.05.2012)

Ani se nedivím, že Godard složil poklonu své dvorní herečce připomínkou filmu Utrpení panny Orleánské, jejímž režisérem byl Karinové rodák Dreyer. Karinová je do snímku evidentně velmi emocionálně zangažovaná, dává v plen reálie z vlastního života, to je neuvěřitelná odvaha. Díky tomu zní všechny dialogy velmi nenuceně. Filozofický rozhovor v jedenácté kapitole je náramně hravý, což bych nich nikdy nevěřila, že je možné. Samotný závěr filmu je jedna z mála částí, kterou si pro sebe celou neukradla Karinová, zde exceluje Godard coby scenárista. Hudební leitmotiv se Legrandovi velice povedl, ten konec mohl být klidně i delší, ráda bych si hudbu vychutnávala déle. (29.06.2019)

Ak nám chcel Jean-Luc porozprávať o trpkom a smutnom osude mladej Parížanky, tak ja som to akosi nepobrala. Nana, v podaní krásnej Anny, vykonávala tú svoju prácu prostitútky tak elegantne a s nadhľadom, až som bola miestami presvedčená, že ju to baví a že sa v tom našla. Nuž, ale to bol len môj pocit. Z toho začarovaného kolotoča, hlavne ak ho ovládajú nemilosrdní muži, sa niekedy vystúpiť nedá. (10.12.2016)

Zrejme najzvláštnejší pohľad do súkromia prostitútky. Občas to príde až tragikomické ( posledné sekundy filmu ), ale väčšinou nás režisér až nechutne realisticky ( nemyslím tým explicitné zábery, ktoré v tom období nemali šancu zhliadnuť svetlo sveta ) zoznamuje s pouličnou prácou jednej krásnej dievčiny. (06.08.2017)

Karina klopí zrak k desce stolu, stydlivě i zahloubaně – v obou polohách rovnocenně neodolatelně -, zatímco v pozvednuté ruce (loket nonšalantně opřený o stůl) vyvažuje zapálenou cigaretu. Vznešenost této pózy však podvrací způsob, jakým krčí ramena (jejich zvláštní sklíčenost jakoby opisuje bolest v pohledu), přičemž palcem pozdvižené ruky si ještě stačí nedůtklivě pohrávat s malíčkem. To vše není typické jen pro Nanu, hrdinku smutné postavy, kterou zde Karina ztvárňuje, ale i pro její zbylé godardovské role a obrazy. Děvčátko a femme fatale v jednom těle. Naivita vedle zralosti. Rozjívenost vedle vyzývavosti. Křehkost vedle rozhodnosti. Dvojakost byla vždy součástí jejího naturelu i vizáže. Proto se mnohdy zdá, jakoby vystupovala před své herecké masky a dvojnice – a stávala se sama sebou. Veškerá gesta a pohyby (ať už jde o chůzi nebo tanec) provádí přirozeně, nenuceně, s lehkostí jí vlastní. Pokaždé však stejně rozporně; s děsivou osudovostí i přezíravou nedbalostí zároveň. Takové je její kouzlo. (celý text) (14.01.2011)