Domov

Milujem tieto malé veľké filmy, v ktorých sa vlastne dokopy nič nedeje a sú len akoby vystrihnuté z obyčajného života. Severský minimalizmus v kombinácii s hrejivým príbehom zdanlivo nejdú do kopy, ale tento film dokazuje, že sa to dá. Načo sa nezaoberať zbytočným vysvetľovaním, niekedy stačí príbeh nechať plynúť tak ako život až z toho vznikne jedno nádherné pohladenie pre dušu...Videné v rámci Challenge Tour Special - Filmový lov. (10.06.2015)

Křehká Lou vůbec nemá ponětí, že její prarodiče žijí, matčin dávný spor s rodiči přešel ve dvacetileté odloučení a teprve náhlé dědečkovo úmrtí rozkryje karty. A právě to přiměje Lou k prvnímu samostatnému krůčku, odjíždí bez doprovodu na dědův pohřeb a navštívit babičku. Ta je příjezdem vnučky nadšená, přivítá ji ve svém domě s otevřenou náručí a srdcem na dlani, ač sama hluboce zraněná nečekaným odchodem milovaného muže. Lou den za dnem poznává nové lidi, nové prostředí a pod babiččiným laskavým dohledem zvládá obtížnou situaci výrazně lépe než kdy předtím. A já otevřeně přiznávám, že jsem si introvertní a zřejmě autistickou Lou zamilovala od první chvíle. Její problém s vyjádřením emocí, s fyzickým kontaktem s cizími lidmi, byť jen pouhé podání ruky či objetí, mi byl více než srozumitelný a vnímám jej jako životní potíž a překážku "běžného" bytí. Tenhle malý kouzelný filmek o tom, co slůvko domov znamená a jaké podoby může mít, je mému srdíčku blízký. (14.02.2017)

Celkom som sa dobre cítil pri sledovaní tohto nenápadného filmu, o ktorom som vopred nič nevedel. V podstate tam boli iba štyria ľudkovia, z ktorých každý si so sebou niesol nošu svojich problémov, ktoré mu viac alebo menej úspešne pomáhali riešiť ostatní. Postavičky to boli bizarné, spočiatku ťažko čitateľné. Nedá sa všetko zviesť na Aspergera, i keď Sagu Noren som v postave Lou trochu cítil. Ani neviem, či by sa dalo na filme niečo zlepšiť. On to bol taký film s primeranými ambíciami, na ktoré dosiahol. A to nie je málo. (18.01.2022)

Tvůrce založil celý film na hereckých karikaturách. V podstatě celý film na oněch postavičkách stojí a padá. Líbila se mi nejvíc například ta Frida, která se tváří jako klasický Fin po pěti pivech. Klasický Fin po pěti pivech totiž neví, co to znamená emoce a zároveň nedokáže do pěti počítat, a Frida byla úplně přesná. Pak se mi líbila její babička, která si v malém Tomovi dokázala najít oporu a ten byl mimochodem také skvělej. Herecky jsem si nemohl stěžovat a byla radost na tento film koukat. Zvláštní mi ale přišlo to, že ačkoliv na filmu pracovalo asi devadesát procent islandského národa, tak se v něm mluví švédsky. Měl jsem tak pocit, jak kdybych pozoroval příběh z nějakého předem nespecifikovatelného prostředí ve Skandinávii, který nemá ani název ani časové rozhraní. Prostě jenom vznikl za účelem malinkého, ale zároveň hodně lidského filmu. (01.12.2016)

Mně tam se všemi bylo tak fajn, že by mě nemuseli dlouho přemlouvat a já bych sedla na cokoliv a nebo do čehokoliv a jela tam za tou nesourodou čtveřicí osůbek hned. Bylo tam nahozeno několik bolístek, které možná v určité míře trápí někdy každého z nás. Já se tam také našla, částečně v Lou, částečně v Tomovi a co se týká Fridy, tak jsem zažila úplně stejnou posloupnost, způsobenou smutkem u svých prarodičů. A mezi nimi pendloval sympatický Henrik, ovšem srdce ho táhlo pouze jedním směrem. Křehký, místy míně úsměvný film se dostal na to správné místo v mém srdci a já neváhám s hodnocením ani sekundu. Mé díky patří určitě i evulience3 za titulky k takovým filmům, co jsem zatím měla možnost vidět. (16.02.2016)