Číňanka

Godard natočil naprosto perfektní esej o komunismu. Ideologii ponechávám stranou. Netroufám si tvrdit, že době, kulturním i politickým odkazům rozumím natolik, abych byl Godardovi v této hře rovnocen. Nicméně to jako film funguje výborně. Geniální je vše - barvy, významotvorná práce s formou, roztroušenost a nejbrechtovatější brechtování (efektem zcizení se často stává samo jméno Bertolt Brecht). Tento film vytváří úžasný příklad toho, kam lze hranice média posunout, co lze vytvořit a nabízí mnoho cest k chápání.. (19.09.2010)

Krásná vizuální stránka filmu koncipovaná jako pop-art typický pro 60.léta. Skupina studentů okupující "vystajlovaný" byteček debatuje na téma socialismu ze všech možných úhlů. Téma je zde střídavě prezentováno vážně, ironicky, s nadhledem či vyhroceně, tak aby si divák v žádné fázi filmu nemyslel, že se jedná o prvoplánovou agitku. Obsahově si z toho neodnesete nic (což je plus) ale filmově hodně (což je také plus). (23.02.2015)

Godardov film (či skôr esej) sa dostáva do polohy, ktorá sa dá pomenovať ako rozpor medzi audiálnym a vizuálnym spracovaním (analyzovaním) témy. Veľmi invenčné vizuálne spracovanie (známe už zo skorších Godardových filmov - napr. Weekeend) založené na chŕlení hesiel, ironických komentárov,vizuálnych vtipov, medzititulkov, premyslenej diegézy a v neposlednom rade na bezmála neustálym "boji" medzi modrou a červenou,abstraktne odzrkadľujúcim politické nálady Godardových filmov z druhej polovice 60tych rokov, brzdí kontrast s úmornou statickosťou obsahu hovoreného slova. Číňanka je jasne politický film, ktorého politickosť exceluje v rovine bohatých obrazových hier a naopak nudí rozsiahlymi rozpravami medzi postavami, zdĺhavo odrážajúcimi nálady vtedajšej marxisticky naladenej mládeže s neprehliadnuteľnou neohybnosťou a pasívnou odťažitosťou, akousi hmlistou clonou vytvárajúcou sa medzi divákom a filmom, ktorá sa nakoniec podieľa skôr na dusení filmu, než na jeho plynulosti a dôležitej schopnosti upútať diváka a z letargie ho nevytrhnú ani fígle s prestrihmi a hlukom. (11.07.2014)

Politický film o mladé skupině maostických aktivistů v Paříži, který volně vychází z knižní adaptace Dostojevského. Nově vznikající levice, vzestup antihumanistického poststrukturalismu v mladistvých intelektuálních životech, ve kterých se rozvíjí nová ideologie. Godard vytvořil novou a neobvyklou formu filmového vyprávění, kterou v budoucnu několikrát obměnil. Obvyklá narativní struktura je rozbitá, jednotlivé scény neodvozují svůj původ a význam kontextu směrem k příběhu, přesto jsou samy soběstačné s dostatečnou výpovědní hodnotou, a zároveň umístěné do fiktivního světa, ve kterém existuje pouze filmová realita. Mnohohlasný film, který se vymyká všem běžným zavedeným způsobům filmové tvorby. Godard zcela nekontrolovaně cituje, kompletuje a spojuje komentáře ze všech možných oblastí, a diváka přehnaným stylem zahlcuje informacemi a myšlenkami, které vytváří jednotnou, ale unavující formu obsahu. (21.12.2021)

Když Lennon složil Revoution (předpokládám, že to byl on), But if you go carrying pictures of Chairman Mao / You ain't going to make it with anyone anyhow , bylo mu 28, nebyl tedy žádným studentem, ostatně jí nebyl nikdy, tak jako nikdy nebyl levičákem, luxus byl pro něj vždycky prioritou. Jeho pozdější píseň (1971) Gimme Some Truth už je jen nářkem nad rozlitým mlékem. Naopak, vývoj francouzského ML (viz Cahiers marxistes-léninistes) hnutí vedl až k RAF. Tak jako je Lennon především písničkářem, je Jean-Luc Godard především filmařem (viz jiné sešity - Cahiers du Cinéma). Dostojevského analýza zla uvedena v Běsech (levé či pravé zlo se tu nerozlišuje) nemůže být vstupním boden pro Godardovu Číňanku. Východiskem zde může být prohlášení (zazní na začátku filmu), které platí u nás i dnes, že “fancouzská dělnická třída se politicky nesjednotí a nepůjde na barikády za zvýšení mezd o pouhých 12%... kapitalismus se v blízké budoucnosti nedostane do takové krize, aby dělníci šli bojovat za své životní potřeby generální stávkou nebo revolucí.” (01.04.2023)