Ida

Vypadá to, že Poláci jsou schopni toho, čeho už Češi dávno ne, totiž pokračovat v odkazu a duchu filmových nových vln východní Evropy (tedy své polské nové vlny a analogicky tzv. Československé nové vlny). U nás tuhle štafetu třímal naposled někdy v roce 1989 Zdeněk Tyc, když vyslal do světa Vojtěcha, řečeného sirotka (v motivu sirotka máme hned další podobnost s Idou); možná ještě Reifova Postel, která jako poslední český film soutěžila v Cannes, ale to je úplně jiný žánr), kdežto Paweł Pawlikowski za totéž dostává v roce 2014 Oskara! Pawlikowski má asi dobře nakoukané nejen polské filmy 60. let, ale třeba i snímky Evalda Schorma či Karla Kachyni (i když tady už nejde o kolektivizaci, nýbrž o ještě větší a dávnější trauma). Tvůrci tu exponují dva lidské protipóly - křesťanku Idu a komunistku Wandu (ve scenáristickém záměru polskou obdobu našeho Urválka či Vaše, tzn. zločince, institucionalizované masové vražedkyně), symbolické postavy Dobra a Zla, které se protnou v odkrývání společné bolavé minulosti a silně je spojí společně prožité trauma 2. světové války. Reakce obou je také zcela opačná. Ida se touží utvrdit ve své cestě, Wandu dobíhá svědomí. Obě se ale protínají ve svém lidství. Jako záporné postavy pak v příběhu vystupují ,,dobří polští křesťané". Tvůrci tak odvážně bourají zaběhlé normy i filmové postupy. V opisu se Ida potkává tak trochu s Hanekeho Bílou stuhou, tou snahou analyzovat zlo ukryté ve všednodennosti ,,dobrého" vesnického člověka a traumatech skrytých pod skořápkou běžného života. V českých podmínkách zdánlivě sebezničující naprostá a cílená rezignace na komerční stránku věci přivedla tvůrce Idy až k ocenění za nejlepší evropský i americký neanglicky mluvící snímek. Tohle je cesta, po které by se měl ubírat i novodobý český film. Navíc další silnou spojitostí s českou kinematografií je fakt, že jako jeden z producentů stojí za filmem právě Eric Abraham, který už předtím získal Oskara právě s klanem Svěrákovic za Kolju. PS: Osobně bych však letos dal Oskara spíše Zvjagincevovu Leviatanovi, neboť Pawlikowski skvostnou filmovou řečí totalitu popisuje, kdežto Zvjagincev proti ní skvostnou filmovou řečí aktivně bojuje... (28.02.2015)

Film s naprosto geniální kamerou, bohužel až příliš rušivou. Nevadí mi použití statické kamery, ale naprostá přehnanost uměleckých obrazů tu odváděla pozornost od všeho dalšího. Přitom mě třeba nejvíce zaujala scéna s "vyskočením z okna," která nebyla udělána nějak prapodivně jako "v rohu hlava a zbytek záběru je zeď za hlavou postavu". Celkově bych vymazal romantickou část příběhu, která ubírala vyznění filmu a podsunovala divákům, že Idino rozhodnutí bylo způsobeno jen láskou. (10.10.2015)

Emočný stav: 0, posolstvo: 0, zábery: 0. Jednoducho nechytilo. Dávno som nevidel film, ktorý by ma nechal tak dokonale chladným. Najprv sa putuje od hrobu k hrobu aby sa vykopali a zase zakopali kosti. Na miestach, na ktoré žiadna z postáv nikdy bežne nechodila, vzťah k nim bol len historický. Chápem, že Židia to tak majú, že musia mať kdesi pochované svoje pozostatky, no spôsob akým to bolo podané nedojal, nezaujal. Rovnako zápletka ukazujúca prostredníctvom konkrétneho príbehu zložité a tragické udalosti 20. storočia spojené s prenasledovaním židovského obyvateľstva a následnou boľševickou tortúrou. A výčitkami, spojenými s tým, že ako sa kto kedy správal. Potom tu boli nejaké presahy medzi uvedomením si banality prežívania mimo múrov kláštora a pokorný návrat k sviečke a kontemplácii po uvedomení si bezvýchodiskovosti života v železnej klietke. Aké -také oživenie priniesla postava prokurátorky, no v celkove predvídateľnom koncepte to tiež zapadlo. Nuž a k dlhým záberom asi toľko, keď dvaja robia to isté, nikdy to nie je to isté. Zatiaľčo u Tarra (ktorý sa tu v komentároch občas spomína) ide o fascinujúce ukázanie bezvýchodiskovosti prežívania, nemenných rituálov strnulosti obsahujúcich zároveň pochopenie, tu ide o číročíre epigónstvo bez emócií - len ukázanie, že technicky sa to dá zvládnuť. Už dávno nejaký všeobecne vychvaľovaný film tak neotrávil. Marigold píše, že ide o ušľachtilý film. V úvodzovkách "ušľachtilý". S takto napísaným prídavným menom sa súhlasiť dá. Pretože toto skôr, než čokoľvek iné je len ušľachtilá nuda. (22.10.2014)

Mně Ida svým zpracováním připoměla československou novou vlnu 60.let. Obrazová kompozice je vybroušená do posledního záběru a díky tomu vytváří dokonalou atmosféru. Herecké výkony přesně zapadjící do zvolené formy vyprávěného příběhu a pokud jde o emoce, tak ty si musíš najít ve svým nitru, protože režisér není tvoje slepecká hůlka, která je podbízivě zdůrazňuje. Jó Poláci, ty fakt válej ať to vemeš zleva, zprava. (26.02.2016)

Navnadilo mě místní hodnocení, ale tak povrchní výpověď plnou klišé na klišé a předvídatelnou až běda jsem nečekal. Navíc - nevím, co je to za nový zlozvyk, i v českých filmech jsem to už viděl - rámovat obraz kamery co nejnesmyslněji, lidi tváří z obrazu ven, nebo uříznuté obličeje ve spodní části a nahoře hromada nic neříkajícího prostoru... Asi snaha o umění pro umění, když už tu kameru moc držet neumím. Snaha být cool čiší i z toho použití původního formátu 4:3 v černobílé, ale když to přitom vezmu digitálně a bez perspektivy původních kamer, tak je to pak snaha k ničemu. Hlavní herečka mi svým kamenným xichtem lezla na nervy od začátku (plus ten zmučený obličej třeba po strašné námaze s balením kufru), a protože v tom chybějí emoce, celé chladně odvyprávěné drama mi bylo šumák. Vzpomněl jsem si na daleko životnějšího Tlumočníka s Menzelem, tam se těm postavám dalo věřit a to putování díky tomu mělo šťávu. Tady sleduju jen trpné obličeje. Je to zkrátka pokrytecky natočený film o sice silném tématu, ale podaném stylem bulvárního magazínu, a aby si toho nikdo nevšiml, napasujeme tam ty hrátky s kamerou. (03.10.2020)