Vampire Hunter D

„You're not so bad after all. You just dress bad.“ Lidská, vizuální formou nesmírně působivá kombinace postapokalyptické fantasy, hororu, červené knihovny a motivů spaghetti westernu. Aura nejednoznačnosti a tajemna kolem hlavního upírobijce totiž připomíná tu Blondieho z Dolarové trilogie (Dunpeal je však spíše Darkie), přičemž symbiotická tvář na jeho levé dlani si co do užvaněnosti nezadá s Tuco Ramirezem. K absolutní spokojenosti mi ještě scházelo trochu více zatlačit na gotickou pilu temnoty a ubrat s psychedelických blouznění a ryze japonských epileptických blikanců, ale to by pak vlastně to samé natočil po pár láhvích saké i Sergio Leone.. (15.02.2012)

Opravdu zajímavý počin. Moc nemusím upíří tématiku, neb poslední dobou dostává jedno KO za druhým (ano, myslím tím Twilight apod.), ale zdejší hodnocení mě přesvědčilo dát tomu šanci. No a není čeho litovat. Snad jen mdlého anglického dabingu, který je emočně na bodu mrazu a trochu sráží některé scén dolů. Nicméně se jedná o poutavou, vizuálně skvostnou a originální upíří lovestory v hávu bizarního sci-fi/fantasy. Zní to šíleně, co? :-) (27.02.2015)

Už nikdy více nebudu číst komentáře svých oblíbených a nadanějších uživatelů, chtěl jsem tady psát něco o originálním příběhu, chytlavé romantické zápletce, skvělých obrázcích, nádherných příšerách a vůbec takové ty mé obvyklé bezobsažné říkanky a ona kiddo..... a já odcházím zdrcen a jen s posledními zbytky dětského vzdoru a se slzami v očích sázím nijak neopodstatněných pět. (15.09.2014)

Blade je oproti dhampírovy D trapák a může se jít vycpat. Vampaia hantâ patří mezi nejlepší anime jaké jsem měl zatím možnost vidět. Příběh není sice nijak objevný a vyskytují se tu klasická klišé upířin ale jsou tu skvělý a sympatičtí hrdinové a velmi pěkná vizuální stránka která podtrhuje kvalitní režii a slušné budování napětí. Filmy o upírech mám rád a tento se může hrdě zařadit mezi mé favority. (28.10.2007)

Velice prapodivná kombinace Terminátora a Van Helsinga. Vizuálně místy přitažlivé, ovšem dějově krajně vykořeněné a tudíž zbavené veškeré atmosféry. Celý snímek je spíše koláží zajímavých momentů a kontrastních obrazů, než-li plnohodnotně funkčním celkem. Jsem snad staromódní, když se dožaduji alespoň základních informací, nutných pro pochopení širšího kontextu? V jaké jsme třeba době? Mám přitáhnout opratě, nebo trhnout ruční brzdou bizarního tanku? Mám si obléknout aristokraticky rozevlátou róbu, či spíše uplý catwoman obleček? Otázky o minulosti postav se skoro až bojím pokládat. Ty nečekaně přicházejí a stejným způsobem i odcházejí zpět do neznámých končin, z nichž nepochopitelně vzešly. Jejich jediným údělem je žít pro tuto chvíli, v tomto případě pro tuto konkrétní scénu a pak opět zmizet v zapomnění. Proč místo kýčovitých dialogů, vystřižených převážně ze špatné sbírky trubadůrské poesie, Kawajiri radši nenabídne alespoň nějaká vysvětlení! Nebo že bych byla jen já tak nechápavá, když mi nepřijde zcela běžné, že má někdo na ruce mluvící ksicht, chrlící jednu "humornou" hlášku za druhou a někde mezi jejich nepřetržitou produkcí nasává neznámé kletby? Jediným možným vysvětlením ve finále zůstává, že se od diváka očekává jen to, že si prostě vystačí s tím stupidně předvídatelným, tisíckrát omletým příběhem a nad zbytkem nebude vůbec přemýšlet! Vždyť ono to všechno přece tak krásně funguje! Smutné... A aby toho nebylo málo, přijde ještě květinami provoněný, všemu předešlému se vymykající, prudce sentimentální závěr, okrášlený radostným leskem v chápavém dětském očku. Ach! (29.12.2009)