Neon Demon

Pubertální provokace. Ukázat hloubku povrchu dokázal Refn už tak, že podobný vyprázdněný patvar plný tupých scenáristických klišé člověka těžko vyvede z rovnováhy. Navíc NRW tentokrát režíruje bídně. Prkenné dialogy, klipové sekvence, které takhle zvládne každý jen trochu talentovaný reklamní režisér, o veškerou dynamiku se stará skvělá Elle a elektro-arpeggia Cliffa Martineze. Čekal jsem hypnózu, tohle je sedativum. [Cannes 2016] (20.05.2016)

Nemainstreamový, obrazově podmanivý, hypnoticky vtahující zážitek pro ty, kteří dokáží ocenit mimořádné vizuální cítění Nicolase Windinga Refna. Jenže také je tu Refn explicitně provokující, úplně zbytečně a bez několika scén (sex v márnici, blití oka) bych se fakt klidně obešel. Takže když sečtu pro a proti, Refn nakonec uhrál remízu, ale má kluk jeden talentovanej na víc, mnohem na víc. Takhle nějak by asi točil Jaromil Jireš, když zrovna tvořil ´Valerii a týden divů´, byl by přitom tak trochu zvrhlík a jel by permanentně na drogách :o) (06.10.2016)

...Chceš být jako oni ? Nechci být jako oni. Oni chtějí být mnou.... Tak Dakotě vyrostla velká konkurence. Sestřička umí. Svojí roli zahrála na výbornou. Nevinnost jí úplně číšila z očí. Tenhle snímek jsem dlouho odkládal. Na jednu stranu mě lákal, ale na druhou stranu se i do něho zase moc nechtělo. A smíšený pocity mám i po dokoukání. Audiovizuálně působivé. Obsahově neuspokojivé. (05.04.2020)

Neon Demon patřil k projektům, jehož výsledek jsem se vůbec neodvažoval odhadnout, což se mi jakožto zdejšímu hororovému expertovi stává opravdu zřídkakdy. Už před mnoha lety jsem se v průběhu snímku Valhalla Rising přesvědčil, že Nicolas Winding Refn nedokáže uspokojivým způsobem pracovat s tempem příběhu, čímž pak trpí i výsledná atmosféra snímku. Říkal jsem si však, že v případě hororového žánru se z jeho slabiny může stát za určitých okolností i přednost. Zmínil bych například film Suffering, který je názorným případem velmi pomalu plynoucího hororu, jemuž se dané tempo podařilo využít k vybudování působivé atmosféry postavené na intenzivní ztísněnosti. Mým tajným přáním, které bohužel Refn nevyslyšel prakticky vůbec, pak bylo, aby se Neon Demon danému hororu co nejvíce přiblížil. Z hlediska obsahu a víceméně i formy se Neon Demon podobá jinému hororu - Starry Eyes, přestože jeho kvalit ani zdaleka nedosahuje. Kdyby se nejednalo o horor, tak bych Neon Demon vychválil alespoň za formu, jelikož zvolený uhraničivý audiovizuál a artový podton mi připomíná tvorbu mého oblíbeného nehororového režiséra Gaspara Noé. Jakožto hororový expert však hodnotím každý horor podle těch nejpřísnějších možných měřítek, jelikož hororový žánr je nutno považovat za krále všech filmových žánrů a od toho také odvozovat nároky na kvalitu hodnoceného snímku. Refnův Neon Demon postrádá známky komplexnosti a zvolená forma tak představuje spíše snahu o zamaskování nedostatků, které jsou při podrobné analýze každému zřejmé. I laický fanoušek hororu si bezpochyby musí povšimnout, že hororová atmosféra zde téměř absentuje. Snímek sice obsahuje spoustu hororových prvků, jenže jim chybí schopný režisér, který by je umným způsobem propojil dohromady. Z pohledu nevyhraněného diváka však bezesporu půjde o více než koukatelný film. Lze vidět, že se Refn v mezidobí na práci s tempem skutečně zaměřil. Samotný příběh ale postrádá jakoukoliv nápaditost. Je zcela předvídatelný, stejně tak jako je tomu u jednotlivých charakterů, které spíše připomínají obyčejné karikatury. Elle Fanning je však veskrze pohledné a sympatické děvče a v roli hlavní postavy se mi více než líbila. Potěšila mě rovněž účast Keanu Reevese, i když jsem tedy původně doufal, že v daném snímku dostane mnohem větší prostor a především nějakou o poznání mysterioznější roli. Přes převažující zápory disponuje Neon Demon jistým kouzlem, kvůli kterému ho ponechám blikat u třech hvězd. (31.08.2016)

Rozmazlená umíněnost o dvou hodinách a dvou zvratech. Lacině provokující, velkolepě ohlašující něco, co nikdy nepřijde, a hlavně - úplně zbytečná. Na kvalitativní přiblížení se k Lynchovým nepochopitelným podívaným je totiž příliš plytká a do sebe zahleděná. Chápu, že všechny barvy, minuty beze slov a odpuzující scény v sobě mají metafory, o kterých se Refn moc rád baví, ale v jádru jsou všechny tak protivně triviální, že se o chytrý nebo rafinovaný efekt nezvládnou ani otřít. Na další dánsko-hollywoodskou hypnózu jsem se těšil, protože Drive miluju a s Jen Bůh odpouští jsem se minul relativně těsně. Jenže pohledy hlavní postavy do prázdna tu nefungují, protože nemají z jakého příběhového podhoubí čerpat a vedlejší potvory jsou v tomto případě spíše scenáristickými patvary. Nicolas právě skončil i u těch trpělivějších z nás. (25.09.2016)