Levie srdce

Finská pohádka o zamilovaném náckovi, který začne chránit černého synka své přítelkyně proti podobným týpkům, jako je on sám, je nejsilnější, když těží z absurdity této situace. Bohužel se ale snaží vypadat jako vážně míněné drama, takže se každou chvíli objeví jakási scenáristou vykalkulovaná situace, do které by se za normální situace tyto postavy snad ani nemohly dostat. Finští náckové (podobně jako němečtí) navíc jdou ve šlépějích svých dědů, nemusejí to být tedy naprostí dementi jako jejich názoroví sympatizanti ve slovanských zemích. Ale s tím film nepracuje, tady ani jeden nevypadá, že by uměl číst. (15.07.2015)

Severské filmy bývají dost dobré a na tento jsem se obzvlášť těšila. Ději mi připadal velmi zajímavý. Nakonec jsem ale trochu zklamaná, některé scény mi přišli trochu přehnané, nereální, moc jsem jim nevěřila, stejné to bylo i s koncem. Horší ale je, že mi žádná postava kromě dítěte nebyla ani trochu sympatická, což je u filmu trochu problém. (22.08.2014)

Upřímně řečeno mám už podobně laděných filmů plné zuby, protože všechny jedou podle stejného schématu. Ortodoxní nacista přijde do blízkého kontaktu s člověkem tmavé pleti, proběhne obroda jeho vnímání světa a pak už jen zbývá vypořádat se svojí bývalou partou, která se se změnou názoru svých členů nehodlá jen tak smířit. Je jedno, jestli celý příběh skončí tragicky nebo dobře, protože to poselství je jasné: rasismus je špatný. Neříkám že není, ale konkrétně skandinávské země byly až donedávna symbolem tolerance a pozitivního přístupu k imigrantům a jestliže má být tenhle film reakcí na vzrůstající rasismus na Severu, tak by bylo také záhodno ukázat, proč tam ta vlna xenofobie sílí. Tohle je jen další jednostranný film na společenskou objednávku. Přesto ho ale hodnotím pozitivně. Jednak je to dáno mojí slabostí pro severskou kinematografii a za druhé musím ocenit oba hlavní představitele, Lauru Birn a Petera Franzéna, v hlavních rolích, kteří film v pohodě utáhli a i přes klišovité téma mu dokázali vtisknout punc neokoukanosti. Takže za 80%, ale pořád čekám na objektivnější ukázku toho, co se vlastně ve Skandinávii, a nejen tam, děje. (20.03.2014)

Finové mě tímto filmem dost překvapili. Nejenom tím, že dost nekompromisně popisují problém nacionalizmu ve své zemi, ale také tím, jak tento problém zakomponovali do absolutně odlišného příběhu, než by si standardní rodák Evropy mohl v dnešní době představit. A samozřejmě na tyto záludné otázky odpovídající stejně tak nekompromisně a zdařile, jak se na poctivý skandinávský film sluší a patří. Přitom je to zvláštní, že na toto téma vytváří film zrovna země, která má s tématem imigrantů podle mě i nejmenší problém v celé Evropě. Imigrantů tam mají, že byste je spočítali na prstech jedné ruky. To už tam je více cikánů, o které se pro změnu starají královsky. Nicméně když jsem jednou četl finské noviny, překvapilo mě, jak jediný článek o krádeži byl o dvou etiopských fotbalistech na severu Finska, co vykradli fotbalový klub, který se za ně zaručil. (30.09.2016)

Navenek jsou to drsoni, uvnitř se to v nich ale bije. Bílé Finsko, vyholené hlavy, ne moc velká inteligence a um připlést se do každé rvačky, která se naskytne. Zoufalí hrdinové se tu pohybují v příběhu, který sice není žádná hitparáda, nicméně sází na reálnou atmosféru a velmi dobré herce. Hlavní nácek pozná blondýnu, brzy se do ní zabouchne, jenže ona záhy najde na jeho těle vytetované něco, co se jí sakra nelíbí. Ten černoch vzadu je totiž její syn. Radikální neonacista začne měknout. A to je možná jedna z prvních velkých kaněk. Až příliš brzy v tom (neonacismus) totiž nemá jasno, navíc role matky (kluka ohrožuje náckův agresivní bratr, incident s granátem) zůstává v pozadí. Tenhle sociálně nenávistný propletenec nicméně láká, takže ty opatrné čtyři hvězdy si zaslouží. (14.06.2015)