Stratené dievča

Od Finchera respektuji vlastně jediný film (a tím je třetí Vetřelec), ale vždy se snažím zuby nehty zůstat nestranná. Pravda je, že moje sympatie většinou hlavně rostou nebo padají s herci a/nebo postavami. A tady ten průser začíná, protože ze čtveřice Affleck/Nick a Rosamund/Amy mám ráda jenom Rosamund, a to ještě v jiném typu rolí, tady mi připadala nedostačující. A Neil Patrick Harris je pro vážné role navždy vyřazený z provozu, jenom způsobuje smích na místech, kde by vůbec neměl být. Další věcí je potom osobnost celého filmu, která je tak škrobená, až to bolí. Celou dobu mě to manipuluje a tak moc mi chce linkovat, co si mám o čem myslet, i když to třeba neodpovídá tomu, jak se postavy chovají, že jsem po dvou a půl hodinách regulérně znechucená nemožností být filmu rovnocenným partnerem. A taky malá wtf vsuvka - tolik logických chyb ve filmu, který si zakládá na tom, že je inteligentní? A na závěr se jim porouchala kamera, tak ho museli sestříhat z toho, co už měli, nebo co, protože jinak si to vysvětlit nedokážu. Scéna ve sprše vypadá vysloveně jako spadlá z višně. V podstatě bych nevěřila, že takovou věc někdy vypustím s úst, ale mnohem raději bych film viděla v režii samotného Affleka, protože oproti Fincherovi je nevinnější a víc věří na pohádky, (to říkám s tím, že jsem od něj zatím viděla jenom Město), takže bychom se místo chladného mechanického kalkulu mohli dočkat zvrácenější love story o konci světa, kterou by Zmizelá měla potenciál být. A mám ještě jednu teorii: Fincher chtěl natočit film ve stylu chladných a násilných evropských detektivek, ale nasnímal a sestříhal to jako americký thriller na zakázku, a proto to působí tak neústrojně. Na diváka zvyklého sledovat opravdové zlo to nefunguje a pro necvičené oko, které není zvyklé u filmu přemýšlet, to dle mého může být vysloveně škodlivé. (A jenom poznámečka na konec, během flashbacků jsem se povýšeně usmívala nad tím, že Rosamund Pike je oblečena podle současné módy a ne roků 2005/2007.) (24.07.2015)

Těžko říct, co je na tom lepší - jestli rafinovaná detektivní hra o dvou rovinách, hrátky s úhlem pohledu, přiznaná manipulace všeho a všech nebo satirický přístup, který staví výhradně na tom horším v nás. Důležité každopádně je, že Fincher znovu dokázal natočit chytrý a audiovizuálně podmanivý film, který šlape ve všech ohledech a je vyložená radost sledovat jeho jednotlivé scény. Ben Affleck konečně dostal part napsaný na tělo (tedy postavu, která je ve svém chování nevěrohodná a trochu prkenná) a Rosamund Pike se dočkala životní role. Jeden z těch vzácných filmů, které člověk dokouká a nemůže se dočkat, až je uvidí znovu. Můj osobní horký favorit na Oscara pro nejlepší scénář. (30.09.2014)

Opět a znova dokonalá Fincherova režie, která perfektně buduje pohádkovou romantiku, nekompromisně boří mýty šťastného manželství a hlavně s chirurgickou přesností dávkuje jedno odhalení za druhým. Film je velice chytrý, nevyzpytatelný, intenzivní, chytlavý a hravý stejně jako si božská femme fatale Rosamund Pike hraje s muži ve svém okolí. Po malinko zbytečných Mužích, kteří nenávidí ženy se tak Fincher vrací do dob Zodiaca a Podivuhodného případu BB, kdy si divák i při nadprůměrné stopáži přeje, aby byl film ještě o pár minut delší... 9/10 (23.10.2014)

Ten zdánlivě ledabylý režijní styl, ve kterém má přitom každá scéna svoje místo, se mi právě tady zajídá z celé Fincherovy filmografie nejvíc. Snad nikdy totiž nebyl tak odosobněný a pokud v dramatickém thrilleru, jehož alfou a omegou jsou mezilidské interakce, chybí byť jen špetka chemie či hmatatelných emocí mezi Nickem a Amy, zamrzí to. A pokud jim chybí i v těch momentech, kdy mají být párkem zamilovaných či naopak překypovat nenávistí, dochází mi, že nedostávám ani z poloviny tolik, kolik bych chtěl - a vzhledem k tématu asi i měl. Komplikovaná cesta ztracené holky a lidí kolem ní je totiž podstatně méně rafinovaná či překvapující, než většinu času slibuje. Vztahy totiž jsou dřina a věda - ale rozhodně ne takováhle. (02.01.2015)

Když si autor adaptuje pro stříbrná plátna vlastní práci (navíc takto spletitou), tak to málokdy věstí něco dobrého, jelikož tomu zpravidla chybí odstup. To neplatí o Flynnové, která se nebála svou "zrcadla bestsellerově nastavující ne-až-tak-krimi-thrilleroidní satiricky cynickou vztahovku" ořezat i upravit pro potřeby jiného média. Za své tedy vzalo vše co není bezprostředně o hlavní linii. Díky čemuž je to výrazně méně o těch dvou (a mnohem více tak vynikne hlavní zádrhel předlohy a sice že ti dva jsou loutky, které se chovají dle aktuálních potřeb děje a ne živoucí postavy) a více o detektivní lince a dopadu médií na veřejné mínění. Tedy ty tam je Nickova nenaplněná spisovatelská ambice či Amynino "abc osobních testů" v každodenní praxi. I ty deníkové záznamy jsou zrevidované na nezbytné minimum; je to prostě okrouhané až na dřeň. A jak by tento přístup nefungoval v knize, tak to díky tomu funguje na filmovém plátně; zvláště pak s tolik sednoucím Fincherovým chladně odosobněným pojetím, které ještě o stupeň výše dostává hypnoticky znepokojivý podkres dua Reznor/Ross. Každopádně největší přednost předlohy zůstala zachována. Vývoj manželského vztahu Nick/Amy je totiž chytře napsán jako ty (nej)lepší horoskopy. Tedy tak, že se v nějakém z těch aspektů jejich nesourodého soužití pozná každý pár s dlouhodobějším vztahem (bavíme se o první polovině). A jakmile se tak stane, tak to lze vzít za své, protože to dokáže vyvolat dojem "může se to se to stát i vám". Pokud se vám to již neděje... (02.10.2014)