Stratené dievča

70 %. Fincher nikdy nebola moja srdcovka, ale aj tento film mu vyšiel (ale ani tento nijako mimoriadne netúžim vidieť druhý raz). Kvalitné herecké výkony od hercov, od ktorých to za bežných okolností nečakáte (Affleck, Neil Patrick Harris, Tyler Perry...), ponurá atmosféra a, to predovšetkým, začne nepredvídateľný a originálny scenár s pár ťažšie zabudnuteľnými scénami. (10.01.2017)

Život je těžký. Manželství je těžší... Fincher nezklamal. Precizní v každém směru, každá sklenička, každý kapesník má své místo. Přiková k plátnu a nepustí. Hudební složka jen potvrzuje tvůrčího génia zainteresovaných. Dokonalá rytmika, střih, prvotřídní herecké výkony (Affleck skvěle obyčejný, Rosamund Pike si kráčí pro Oscara) skvěle napsaných charakterů. Příběhově originální, veskrze moderní pohled na manželství a celkově ženskou převahu v právě ubíhajícím tisíciletí. (06.10.2014)

Krásná noir Fincherovina, začínající tak trochu jako obyčejná krimi, ale postupně stále temnější a "hustější". Pátrání po Nickově ženě Amy, která tak úplně nezmizela, se mění na zapeklitý psychosexuální thriller. S postupným odlupováním dalších vrstev příběhu roste i náš strach. Svého druhu mix Fincherovy Hry a Mendesovy Americké krásy. (04.10.2015)

Perfekcionisticky kompaktná mozaika udalostí. Chirurgicky sebavedomá, presne načasovaná v každej scéne, každom zábere. Práve preto, a pre môj obdiv Fincherovho talentu vôbec ma mrzí, že je súčasne tak chladná a odosobnená. Že divákovi neumožní sa jej zúčastniť a robí z neho iba pozorovateľa. Je to súčasť maestrovej hry, ale je to škoda. Elektronickí Trent Reznor a Atticus Ross kedysi dali hudobnú identitu svetu hrdinov, ktorí z jedničiek a núl vybudovali internetový fenomén. Originálne a účinné. Ale čo robí ich chemická bublanina v príbehu o vzťahu dvoch ľudí? Nebol by Gone Girl ešte lepším filmom čoby hnaný vášňou a emóciami? Je to film o rozpade manželského vzťahu a má rovnaké audiovizuálne vyznenie ako Soderberghov thriller o svetovej nákaze smrteľným vírusom... (20.10.2014)

Trochu málo vtahující, sklovitě hladké, příliš formální, jako by Finchera zaujal promyšlený tvar, a pak už k němu jen dotočil film - přesto oceňuji nejen konec sám, ale především tu dobře uloženou trhavinu, s níž je celý příběh podminován, aniž by ji nechali vybuchnout. Náloží je požehnaně, v rovině vyprávění například ona nezaměnitelná historka s gestem v cukrové vánici, která existuje jako zápis v deníku, a také v paměti jistého děvčete, jemuž si Amy neodpustila příběh vyprávět ve chvíli, kdy měla zůstat naprosto inkognito - stačí tedy počkat, až se drátky spojí, až pasáže z deníku projdou očima veřejnosti a děvče posedne náhlá touha ještě jednou Amy ublížit (nebo zprvu třeba ji jenom vydírat), a pak tady máme policistku, která se ráda chytí nového vlákna, a fakt, že nově zpečetěné manželství je celé ověšené rozbuškami - až se ukáže, že otcem dítěte, které spolu čekají, je onen chladně zavražděný psychopat, až se znovu dostane ke slovu láska k oné mladé studentce, až něco změní hlas Nickova rozumu ústy jeho dvojčete, až... až.... ano, líbí se mi struktura příběhu, která křehce nastolenou momentální rovnováhu (zvrtávající se už tím, že není divácky líbivá) omotává tolika roztřepenými motouzky rozbušek, kolem nichž se to jen hemží konkrétně patrnými, existujícími, ožehavými jiskrami... Je to funkční rébus, dosledovatelný k tolika vtipným, dobře rozpracovaným katastrofám za hranicemi zobrazeného, škoda jen, že zůstává v rovině vykalkulovaného umění. *** Důležitý komentář: Matty. (07.10.2014)