Píseň pro Martina
En sang for Martin
En sång för Martin
A Song for Martin
Réžia:
Bille AugustScenár:
Bille AugustKamera:
Jörgen PerssonHudba:
Stefan NilssonHrajú:
Sven Wollter, Viveka Seldahl, Reine Brynolfsson, Lisa Werlinder, Dag Malmberg, Cecilia Ljung, Helén Söderqvist Henriksson, Alba August, Kjell Wilhelmsen (viac)Obsahy(1)
Houslistka symfonického orchestru Barbara Hartmanová je léta vdaná a má dvě dospělé děti, stejně jako dirigent a skladatel Martin Fischer, který s orchestrem zkouší své nové dílo. Oba jsou ve věku, kdy už o citech příliš nepřemýšlejí, a přece se stane zázrak. Dva zralí lidé se do sebe hluboce zamilují a rozhodnou se, že spolu chtějí žít. Ne tajně nebo na zapřenou, ale jako manželé. Rozvod není ani pro jednoho z nich snadný, zvlášť Barbara musí za lásku platit ztrátou syna, který odmítá připustit, že i ona má právo na štěstí. Líbánky v Maroku jsou nezapomenutelné a dvojice prožívá nádherné chvíle souznění a tvůrčí spolupráce i po návratu domů, do Švédska. Martin je plný energie a začne komponovat novou operu, Barbara mu pomáhá a hudba provází jejich nový život na každém kroku. Také problémy s dětmi se postupně vyřeší a moudrého a laskavého Martina všichni respektují jako hlavu velké rodiny. Jenže pak se, nejprve nenápadně, objevují příznaky, že něco není v pořádku. Martin začne trpět nečekanými výpadky paměti a diagnóza zní: Alzheimerova choroba. Nemoc, kterou lze zpomalit, nikoliv však vyléčit, a která postupně zničí lidskou osobnost. Souboj lásky s děsivou chorobou je nerovný, zoufalý a plný bolesti i nového prozření... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (24)
Film, kde hlavnú úlohu hrá Alzheimer. Desivá to choroba, proti ktorej niet pomoci. Poznal to postihnutý Martin, napokon na konci aj jeho Barbara. Zase deň končí, do večnosti sa vlieva. Milostivý Bože, daj nech si v noci odpočinie. Ty nás poznáš pane Bože, noc nasleduje po dni. Postaraj sa o nás Pane, keď deň končí, keď sa stmieva. Tebe Pane ďakujem keď sa rozodnieva. ()
Film, který mi bude ležet dlouho v hlavě. Otřásla mnou samotná nemoc, která se plíživě vkrádá do kognitivních funkcí mozku – myšlení, paměti, úsudku a končí demencí. Alzheimer je krutý i tím, že postupuje u někoho pomaleji a u jiného velmi rychle. Oslovila mě láska, která může přijít a zde přišla v pozdním věku a nebyla vůbec směšná ani odpuzující. Naopak byla čistá a bylo mi příjemné se na toto vzplanutí dívat. V žádném případě mi to jako klišé nepřipadalo. Obdivovala jsem vnitřní sílu a neutuchající lásku Barbary i v těch nejtěžších chvílích. Oslnily mě herecké výkony obou hlavních postav, o něco více vynikající Sven Wollter. ()
Říká se, že Alzheimerova choroba má být nejvážnější civilizační chorobou jednadvacátého století. Sám jsem s ní konfrontován od chvíle, kdy tato nemoc postihla moji babičku. Ale v 88letech to už možná tolik nebolí, jako ve věku, v jakém to postihlo postavu skladatele a dirigenta Martina Fischera a jeho druhou manželku Barbaru, se kterou se čerstvě oženil. Film v tomto směru nabízí opravdu silnou výpověď o tom, co s osobností člověka dokáže Alzheimer udělat. Pro Barbaru je opravdu těžké se vypořádat s vědomím, že "už to není Váš muž, muž za kterého jste byla provdána". Pro koho by bylo... Barbara to nechce vzdát, ale nakonec si musí s lítostí přiznat, že už se ji nedostává sil…Film je tak postupem času stále depresivnější a depresivnější a člověku se ani nechce zdát, že se ze začátku tak příjemně bavil a užíval si (spolu s hlavními protagonisty) všeobecné pohody a štěstí. Pro mě jako milovníka klasické hudby a opery je kouzelná třeba scéna, když Martin poutavě s nemalou dávkou žoviálnosti vypráví před celou rodinou o Mozartově opeře Kouzelná flétna, načež o pár desítek minut později je člověk konfrontován se scénou, kdy jde Martin se svou ženou již coby velmi nemocný na tuto operu do divadla a celou dobu se jí ptá o čem ta opera vlastně je a o čem tu zpívají. Ten kontrast je fakt síla... ()
„Přestaň se mě bát. Nic po tobě nechci. Zabalila jsem všechny naše věci a dala je do podkroví nad pracovnu. Jsou na dobrém místě, i naše smutné vzpomínky. Všechna bolest, nedorozumění a dohady. Jsi teď volný. Nemusíš se mnou už nic řešit.“ Režisér mě emocionálně zasáhl už filmem Tiché srdce. Píseň pro Martina má také smutné téma, i když přístup je jiný. Divák tuší, že úvodní příjemná pasáž nebude trvat věčně. A jak muž postupně ztrácí pevnou půdu pod nohama, chová se stále dětinštěji, útočněji a sobečtěji (symbolické stažení pod vodu). Přestane na něj být spoleh, jeho veřejná reputace respektovaného dirigenta se tříští, ale v soukromí je to teprve peklo…Vzhledem ke stopáži (a už trochu natahovanému konci) je místy až trýznivé sledovat Martinův duševní rozklad, Barbařino stále větší utrpení a propadání se do beznaděje (i když divák chápe její odmítání skutečnosti). Nakonec ale musí přijít bod zlomu. Vše zlé nakonec může vést ke smíření se s realitou a přijmutí nevyhnutelného…Dávám téhle emočně náročné podívané solidní 4*. ()
Někdo moc stál o to, aby se nám to líbilo, takže to zasadili do hoch prostředí, obsadili to povětšinou krásnými, nebo minimálně sympatickými lidmi, vyšperkovali to atraktivními lokacemi a luxusními interiéry. A to všechno se povedlo, byť byla tato snaha až příliš zřejmá. No, a pak tu byl příběh. Silný, jímavý, ale jaksi příliš intimní- netýkal se mě, prakticky se mě nedotknul. Sobecky jsem při jeho sledování myslel jen na sebe a na to, že alzheimera bych pochopitelně nechtěl dostat, a pokud bych ho dostal, tak bych s ním nechtěl žít. Toto poselství kvituji s povděkem, ambice tvůrců byla nicméně jistě značně odlišná. Já se ale nejsem schopen vcítit do pocitů stárnoucí švédské hudebnice. Lehké to neměla, ale hlouběji neproniknu, kdybych se snažil sebevíc. Proto jsem s tím nesplynul, a proto tomu dávám "jen" 4 hvězdy. // Jinak se k tomu filmu patrně vztahuje jeden skutečný silný příběh- představitelé ústřední dvojice k sobě patřili a byla to paradoxně paní Viveka Seldahl, kdo krátce po natáčení zemřel. Zabila ji rakovina... ()
Galéria (7)
Fotka © Obel Film
Reklama