Flákač

Svet Slackera a jeho flákačských existencií nás naoko presviedča o svojej komplexnosti, presahujúcej okraje záberov, doliehajúcej spoza ne cez zvuky, ruchy a fragmenty rozhovorov, nahovárajúce že sledujeme len útržky nezrovnateľne väčšej a bohatšej reality, blížiacej sa tej našej. Svojou častou bizarnosťou, neprirodzenou komplikovanosťou, sebareflexivitou a porušovaním pravidiel štylistiky všedných amerických nezávislých filmov a predovšetkým absolútnou negáciou klasickej naratívnej výstavby, plnej odkazov prevažne historického charakteru, ale naopak sprítomňuje autora v diele (čo doslovne činí v úvodnej sekvencii, kde vystupuje samotný Linklater a divákovi v dlhom monológu podá niekoľko vodítok k interpretovaniu toho, čo v nasledujúcich minútach uvidí) - podobne ako to robí Blowup Michelangela Antonioniho, ktorý v jednom z dialógov cituje. Ambiciózny postmodernistický film o ničom a o všetkom (pozn.: prevažne o Amerike) zároveň, ktorý si zaslúži plnú pozornosť každého cinefila a je ideálnym materiálom pre rozsiahle analyticko-interpretačné štúdie. 90% (21.12.2015)

Jeden deň. Pár desiatok ľudí, pár desiatok rozhovorov a krátka prechádzka v zhulenom, políciu neznášajúcom, priateľskom, uvoľnenom období 80 rokov. Vizuálne podobné Korineho Gummu, náladovo úplne opačné, náladu zlepšujúce, potľapkanie po pleci. Malé, trošku bezvýznamné ale nadmieru sympatické dielko z časov, keď nebol svet tak strašne uponáhlaný. "Do you want to buy Madonna´s pap smear?!" Linklaterove konverzačky mi skrátka chutia, 3 a pol hviezdy :) (04.11.2013)

Promyšlený narativní experiment, který vyprávění nesceluje jedním protagonistou, ale celkovou náladou paranoie (připomínající Rivettův debut Paříž patří nám) a několika leitmotivy (mediální manipulace realitou, nedůvěra ve veřejné mínění). Podobně jako postavy filmu nežijí podle klasických společenských norem, hledá Linklater zvolenou strukturou jakési vyprávěcí štafety (kterou sám zahajuje) alternativu k mainstreamovému vyprávění. Na rozdíl od svých postav, kterými jsou buď sociopati provozující bizarní rituály (vyřezávání fotek z ročenky, vyhazování věcí po ex-přítelkyni) a vedoucí paranoidní rozhovory o velkém spiknutí, nebo zhulení flákači diskutující o Šmoulech a Krišnovi, je Linklater ve snaze postihnout chaos postmoderního zeitgeistu poměrně úspěšný. Kolážovitým kombinováním mnoha různých příběhů (které se liší odlehčeností témat a příčetností postav) i mnoha různých médií a formátů (video, Super 8, 16mm) se mu daří vyjádřit nesoustředěné vnímání generace X, jejíž příslušníci těkají mezi obrovským množstvím podnětů, ale naplno se ničemu věnovat nedokáží. Proto je film vystavěn jako sled odboček od určitého tématu nebo něčího osudu. Touha diváka po koherentní zápletce tak nikdy není naplněna, ale zároveň naše pozornost neochabuje, neboť se musíme znovu a znovu seznamovat s dalšími postavami. Lidské figury jsou sice utilitárně (jako nositelé významů a funkcí) využívány v každém vyprávění, ale zde je jejich podřízenost narativu zvýrazněna tím, že jsou využívány jako kterýkoli jiný narativní prostředek, například střih nebo pohyb kamery. Namísto zastření vyprávěcí struktury a navození dojmu dokumentární bezprostřednosti, mnohopohledovosti a náhodnosti ve volbě toho, co uvidíme dál, nás schémata osvojená sledováním tradičně vyprávěných filmů nutí k větší citlivosti vůči tomu, jak je Slacker vyprávěn. Z tohoto hlediska pak není jeho hlavní náplní generační portrét, ale samotný akt vyprávění se všemi jeho fixními (vzorec příčina-následek) i proměnlivými prvky (nezávislost na hlavním hrdinovi a hlavní dějové linii). 80% (20.06.2018)

Velmi osobitý komediální snímek Richarda Linklatera, v němž kamera putuje od jedné postavy k druhé a vypráví tím řetězec vzájemně nesouvisejících příběhů, z nichž každý je ovšem zajímavý něčím trochu jiným a má styl. V každé epizodě sledujeme jednoho, dva, nebo několik flákačů a jejich eskapády po texaském Austinu. Některé promluvy a dialogy jsou naprosto famózně vypointované, jiné baví zkrátka už jen svou podivností a divák se rozhodně nemá šanci nudit. A ten němý, téměř groteskní závěr nemá chybu! Hned po zhlédnutí bych si to s chutí dal celé ještě jednou. [KVIFF 2018] (08.07.2018)

Slacker je rozhodně zásadní indie dílo raných devadesátých let, které stojí po boku Clerks od Kevina Smithe. To, díky čemuž se ti nejlepší nezavíslí tvůrci nejčastěji prosadilí, je neotřelý nápad – a právě ten měl Richard Linklater. Ono natočit film bez příběhu, který bude lidi bavit, není snadný úkol – jemu se to ale povedlo. Zmobilizoval své kamarády a známé a natočil s nimi tohle low budget dílo, které se dnes zaslouženě pyšní statusem kultovní. Další krásný příklad toho, že talent se dokáže prosadit i bez velkého rozpočtu a stačí mu k tomu neuvěřitelně směšný budget $23,000 – prostě za málo peněz hodně muziky. Slacker začíná pěkně zostra naprosto geniální scénkou, ve které si ústřední postavu ukecaného týpka zahrál právě sám režisér, jenž nakopl celý ten koncept putovní kamery sledující malé útržky ze života náhodně se potkávajících lidí. Slacker má přesně ten lahodný indie feeling filmů z raných devadesátých let – stejně jako již zmínění Clerks anebo Reservoir Dogs od Quentina Tarantina. Film tedy stojí čistě a pouze na vypiplaných dialozích, které jsou zdánlivě o hovně, ale skrývají toho v sobě mnohem víc. Nejedná se však jen o čistou komedii, ta se ve filmu mísí i s dramatem či různými experimentálními postupy, které se více projevují v druhé polovině. Slacker je zcela ojedinělý film, který dostal Richarda Linklatera na filmovou mapu světa zcela zaslouženě. Po skončení filmu věnujte pozornost i titulkům, které ukazují trefná pojmenování jednotlivých postav, což mi přišlo jako super tečka na závěr. BTW: Been on the Moon Since the 50's guy by zasloužil vlastní film! (02.07.2018)