Obsahy(1)
Výpravný dokumentární epos o moderní Evropě, kterou autor scénáře a ruský režisér Vitalij Manský vnímá jako krajinu začínající v odlehlých dálavách věčné zimy na ruské Sibiři a končící v průmyslovém Německu. Během natáčení cestuje podél plynovodu a promlouvá skrze čistě komponované obrazy bez snahy život v Rusku a na Západě antropologicky studovat nebo jej novinářsky hodnotit. Zákony přírody zde diktují dva radikálně odlišné způsoby života. Je potrubí tím jediným, co nás spojuje? (Artcam Films)
(viac)Videá (1)
Recenzie (13)
Nemůžu si pomoct, ale celá myšlenka tohoto filmu se mi velmi líbí. Je to prostě cesta s kamerou kolem ropovodu z Ruska až do Evropy a s tím, že kamera zachytává lidi a jejich život. Můžeme si myslet, jak jsme jiní, jak jsme bohatší, jak jsme lepší, ale já si nemůžu pomoct, vidím pořád stejné lidi, jen každý žije podle toho, jaké má podmínky. ()
[48. MFF KV] Čekal jsem kritiku Gazpromu, konfrontaci problémů s komentovaným výkladem. Dostal jsem ničím nekomentované okénko do života na Sibiři, plné dlouhých záběrů neorealistického ražení. Kratičké náhledy do běžných životů a obyčejných problémů lidí na venkově i ve městech chvílemi nudí, chvílemi zaujmou. Nelze jim upřít atmosféru konfrontace tradičních hodnot, jenž postupně zanikají vinou rychlých změn a stále intenzivnější industrializace. Co mi naopak chybí, je ucelená nosná myšlenka, kterou považuji u dokumentárního filmu za stěžejní. Zde není jasné, co chtěl básník říci. Celkovou atmosféru úspěšně nabourává i závěrečný přesun do Německa. Tento film je o všem možném, ale jen málo o plynovodu. Ačkoli film dostal na festivalu cenu za dokument nad 30min, pro mě byl tento počin uznávaného režiséra Manského trochu zklamáním. Možná i proto, že jsem čekal něco jiného. ()
Tento film rozhodně stojí za povšimnutí, zvláště zajímáte-li se o krajiny na východ od nás. Plynovod je spíš jen takový krycí název pro filmové leporelo vytvořené z krátkých videosekvencí. Uznávám, že název je poněkud zavádějící (ale až takový fanoušek nefťgazpromyšlennosti nejsem, aby mne to mrzelo). Režisér zachytil post-sovětské obyvatele v neznámých situacích (pojízdný kostel, veterinář), stejně jako v situacích nepřekvapivých, až stereotypních (komunistické vzpomínkové akce). Poslední část snímku (po překročení hranic bývalého SSSR) byla už trochu táhlejší, přesto si myslím, že měla pro celkové vyznění filmu svůj význam. ()
Čekal jsem zdlouhavý dokument o plynovodu, u kterého začnu po čase usínat a opak byl pravdou.Velký podíl na tom asi mělo to, že jsem tak mohl vidět ne až tak často zabírané Rusko. Rusko, které je plné dědinek uprostřed ničeho, pojízdných kostelů a chovatelů sobů. Je sice pravda, že poté co se dokument přesunul za ruské hranice, začal ztrácet dech, ale i tak to byla velmi působivá cesta. ()
Navzdory lyrickému tvrzení distributora považuju Rouru za sociálně kritický dokument, který odpálí ze začátku titulek, že 50% ruského příjmu táhnou trouby s plynem a následně nás oblažuje úžasně komponovanými záběry na oběti ekonomické nerovnosti, přímo v jejich živlu. Naštěstí díky absenci autorského komentáře a opravdu hezké práci kamery, která vás dostane mezi lidi a oblasti, kam se nejspíš jen tak nevydáte, je to poměrně příjemné plynutí dvou hodin s napětím, kam nás tvůrce zavede tentokrát. A protože Rusko tak místy opět zábavný surreal. ()
Galéria (31)
Fotka © Artcam
Reklama