Kameňák 4

Je to už deset let, co diváci opustili brány městečka Kameňákov a jeho obyvatele, ale ti žili dál svým filmovým životem až doposud. Staré známé postavy mezitím citelně zestárly, některé se odporoučely a nyní se vracejí na scénu už pod jiným režijním vedením. Podnikatel Leo Kohn podezřelý z vraždy své nenáviděné tchyně je asi první a s největší pravděpodobností také poslední "zločinec", kterého náčelník policie Pepan Novák zatkl, neboť od nynějška bude zastávat úřad starosty. Od Vilmy a dcery má svatý pokoj, protože se obě ráčily odlifrovat na neurčito do Austrálie, ale zato mu vlezle nadbíhá učitelka Vlastička, a jeho dospívající syn Pepíček prožívá své první zamilování do spolužačky, která se zásadně dole neholí (jak se divák sám na vlastní bulvy přesvědčí ve školní sprše). I na radnici může dojít k humorným situacím, stejně tak jako ve škole, kterou cloumá puberta, a jejíž ředitel se chystá do důchodu. Leo Kohn mezitím bručí v base, kde se mu s určitostí nebudou líbit středy a přibyli i noví obyvatelé. Zcela jistě k nim patří rodina Cloumalových, přičemž hlava rodiny Franta záhy přebírá místo náčelníka policie po Pepanovi. Bude Ján Novák na první pokus kvalitativně lepší než zatracovaný Zdeněk Troška, který měl na strefení do diváckého (ne)vkusu hned tři pokusy? Hned zkraje je třeba si říct, že s novým režisérem přišel tak Trošku nový a jiný koncept, který si občas z předchozí trilogie bere víc, než je nezbytně nutné, a současně razí cestu odklonu od dřívějšího převádění zlidovělých vtipů do filmové podoby. Novák jako jeho předchůdce neumí tak zručně pracovat s herci a vypadá to, že se spokojí, když se většina, především vedlejších postav, pitvoří a bez tvaru odříkává text (Marcus Tran forever!) V tomto ohledu tak vzniká dojem jako by ve filmu hrál každý, kdo se zrovna namanul. Oproti tomu vytříbený vkus měl casting na obsazení rolí pohlednými slečnami. Jejich početný zástup opravdu překvapí. I vtipů je relativně hodně, ale vtipně funguje přibližně třetina z nich, přičemž pětina z nich je téměř geniální. A to hlavně na sexuální téma. Není divu, že film velmi často připomínal teenage komedie inspirované americkými vzory (viz webkamera v dívčích sprchách). Na Trošku se tak úplně nezapomnělo. Na zdi u silnice v jedné scéně visí poutač na Babovřesky 7. Jeho rozháraný styl mně však ve čtvrtém pokračování ani trochu nechyběl. Jeho nástupce si to však rovněž nedokázal ohlídat. Čtyřce se občas dařilo dostávat se do sympatické roviny sebeparodie. To bylo fajn. Když to ale vypadalo na dobrý gag, tak si to režisér pokazil slabým vypointováním anebo prostou sázkou na trapnost. K tomu docházelo opakovaně. Film od druhé třetiny nabral solidní tempo a gagy vršil i přes neorganizovanost v rychlém sledu. V tu chvíli bylo z čeho vybírat. Úplný odklon či distancování se od předchozích tří dílů byl z hlediska zachování návaznosti na ně téměř nemožný. Mohl se však pozměnit koncept, a tak se i stalo, ale chybělo mu dostatečné propracování, rovněž práce s herci ve vedlejších rolích nebyla ukázková. I na počtvrté se divák nepobaví na vysoké úrovni, ale pořád lepší než Troškův antivtipný detox. Na otočku se v tomhle svérázně vtipném městečku stavit lze. 60% (08.03.2014) (menej) (viac)

Je podvečer v panelovém obýváku vzorové členské rodiny Klubu Planety opic. Otec Milan Novák jen v notně prověšených XXXL trenýrkách vyvaluje své obří panděro na leskymové sedačce proti barevné televizi Rubín, zaníceným kibicováním profesionálního trenéra žene sparťanské mozkovny proti stejně vymaštěné plzeňské obraně, přičemž klopí už tak osmý lahváč od chvíle, kdy se ve dvě vrátil z obrábění kovů. Smrdí mu nohy, ale na to v hustém oparu nažloutlého dýmu cigaret Moon za šedesát pět sere pes. Matka Marie, profesionální uklízečka, si mezitím u linky v kuchyni rozpačitě mne znovu a znovu rašící vydatné černé ochlupení pod nosem a snaží se přeslabikovat návod na přípravu Lančmítu k večeři, který všímavě zaregistrovala v té supr akci, když si posledně kvůli šetření snažila vytřít prdel letákem z Kauflandu. Bomba! Desek korun sleva proti večerce v suterénu, no nekup to! Neváhala tehdy ani sekundu, koupila jízdenky za třicet a tvrdošíjně hrkala přecpanou tramvají na druhý konec města. Nakupovat se musí chytře! Sedmnáctiletý syn Milan junior, zatím dvojnásobný úspěšný absolvent prvního ročníku dvouletého oboru kuchař/číšník, tráví čtyřiadvacetihodinou směnu ve svém útulném pokojíčku vytapetovaném plakáty Heryho Potrata a polonahých krasavic z časopisu Maxim. Zde celou dobu s přirozeně mongoloidním výrazem, smrtí v očích a džojstykem v ruce potírá zlo mezinárodně nepřátelských teroristických guerill už v pátém! levlu Volání dutých a hlasitě nadšeným kvičením dává celé rodině a dalším třem patrům pod a nad najevo, že se mu to náramně daří. Nad radiátorové tamtamy zoufalých sousedů je povznesen, je přeci na misi a zachraňuje svět. Šestnáctiletá dcera Iveta má po tolik oslavovaných promocích na základní škole za sebou dosud jednoletou zářivou kariéru na pracovním úřadě. Podpora však není navěky, kurvy jedny z ODS, a tak se už intenzivně rozhlíží po někom, kdo by se o ní postaral, než nabere matčiny kontury. Zrovna se vrátila z randevů se čtyřicetiletým ženatým dělníkem z Kolbenky, panem Helmutem Tydýtem. Seznámila se s ním na stesti.cz, kde Helmut vystupuje pod prefíkanou identitou svobodného, movitého česko-rumunského podnikatele s nickem Sagvan Tofu, co dnes pozval Ivetu na první romantický oběd pod záminkou případného sňatku. A tak si Iveta v koupelně před plechovou skříňkou se zrcadlem osaměle visící na bakelitovém jádru právě kontroluje, nemá-li mezi zuby sperma. A nad celou touto blahoslavenou rodinnou idylkou zasmušile se Železným výrazem plyšově bdí zajíc Zaza, dokonale umístěný, dle posledních odborných doporučení Fén Šukej z nedělní přílohy Blesku, na polici z IKEA mezi vkusnou obří reprodukcí Vázy se slunečnicemi neznámého autora v tlustém zlatém rámu a dekadentní obývací stěnou z NDR s televizí a píplmítrem. Tu náhle otec, pospávajíce zmožen údělem dělnické třídy, náporem zkvašeného chmele a erudovaným fanděním, s mohutným zachrápáním mění polohu svého enormního břichu a přitom zavadí o jedničku na dálkovém ovladači. Obrazovka zabliká a nekompromisně zobrazí i jedničku v diváckých preferencích, onen kanál kanálů, jenž skýtá své cílové skupině tolik radosti a poučení nejen svou vysílací skladbou, ale také financováním překulturních a sofistikovaných filmových počinů. Procitnuvší Milan starší chvíli ostří, přemýšlí, kdo je a jaký je jeho význam v nekonečných hlubinách Universa, pak ovšem zabrousí pohledem na televizi, jeho prostá a intenzivním filosofováním zbrázděná tvář se rozjasní a bez váhání se dělí o náhlou radost se svou životní družkou, toho času stále u studia konzervy v kuchyni, a laskavě ji vyzývá ke spolusledování: „Máňo, ty píčo, tomu neuvěříš, dávaj Kameňák 4!! Já se poseru. Popadni lahváč a honem naběhni, ať vo nic nepříjdeš! Bude sranda!“. Stejně nadšená Marie kvapně nechává Lančmít jeho pochybně vepřovému osudu, léty nacvičeným pohybem vysypává do květinkované plastové mísy velkoryse promaštěný pytlík motoráků (pozn. autora: brčálově nazelenalé, bezhlavě přesolené bramborové lupínky, nepochybně smažené na ojetém motorovém oleji prodávané v nižších cenových skupinách jako pochoutka k pivu), o pracovní desku linky zkušeně otevírá další orosený Bráník pro drahouška, pro sebe kuchyňským nožem naráží krabici jakostního, odrůdového a tedy neoddiskutovatelně přívlastkového vína, someliéry tolik ceněný velmi pozdní sběr, a ověšena tímto kontrabandem chvátá s mohutným funěním směr obývák tak rychle, jak jí jen otylé nohy a několik ojetých pneumatik nad sebou dovolí. Z centra rodinné zábavy zatím zaznívá bodrý, všeobecně informativní hlahol nejvyšší názorové autority: „Muhehehe, já to mrdám, ten vo tý blondýně zrovna včera vyprávěl Na Růžku mladej Cajs, to je ten, co mu vloni spadl ve fabrice na hlavu ingot, to jsme se ale nasmáli! Paráda! Ta Vydra, to je skoro stejně vtipnej člověk jako von, no ty vole, fakt, že jo! Musím tam pak ještě skáknout rozebrat to a objednat mu ruma, doufám, že se taky kouká, kujón jeden!“. Výlevy rodinného mozkouna mezitím přilákají i ratolesti, které jsme opustili ve chvílích rozbíjení jádra a počítání kvantových rovnic, a tak hraním zpruzený Milan mladší spolu s pubertálně žvýkající Ivetou zaujímají svá místa v ušácích po stranách v očekávání té neskonalé zábavy. Konečně i bolestně zavrže druhá polovina sedačky pod tíhou přistávající Marie, k Milanovi putuje vytoužený lahváč, jehož částečný obsah však záhy končí hurónským smíchem vyprsknutý spolu s hrstí rozžvýkaných čipsů na syntetické tygří kožešině pod konferenčním stolkem. „Na kašli, vole,“ procedí smíchy chrochtající, slzící a brunátně rudá Marie po další nekompromisní salvě třeskutého humoru „to se prostě nedá!! No já se poseru, prej: „Dobrej den. Máte tisíc rohlíků? Ne? No, to nevadí, já jsem tu na kole!!!!“. Dzzzzzzzzzzzzzz.“. Následuje hodina a půl čtverhlasného kvičení, zajíkání se, hýkání, chrochtání a bodrého plácání se do kolen. Ten milý kanál, opět za asistence nejzářivějších hvězd a prudce charakterních herců ze všech těch Ulic, Pout, Ordinací a Kambeků, několika příšerně netalentovaných, škaredých dětí producentů a Martina Maxy, prodloužil život mase krásných a chytrých lidí a obohatil žumpu našeho kulturního dědictví o další hnědý třikrát zatočený klenot. A tak to má být! Vždyť všechno na světě je k něčemu dobré a Jing se vždy spojí s Jangem v dokonale harmonickém kruhu. I sebeukrutnější sračka přeci uleví bolestí zmítaným střevům, hustý a smradlavý zvratek pokaždé někoho zbaví tlaků na žaludku a hlady kvičící prasata nakonec dostanou své Pomeje. (10.05.2014) (menej) (viac)