Odplata

Po čtyřiceti kolečkách se sněhem jsem upuatil od vybbraného filmu na dnešní večer s tím, že si dám něco lehčího. Avšak pokud se zrovna nezpívalo, tak mě to nebavilo. Nebavil mě ani Franco Nero se svýma uhrančivýma zelenýma očima a dlouhým hnědým hárem, hrajícího indiánského mišence, který neví co je, ale nedá pokoj, dokud se to nedozví. (01.12.2021)

Po prvním rajcovním pohození opálené řiťky se to tváří jako Django numéro dué, ale než byste řekli "do psí kundy", tak si to začne vykračovat svou vlastní pěšinkou. O zmíněné pěšince se nedá říct, že by stála za vyližprdel, ale zároveň ani nestojí za kundu Carice van Houten. Ale o to tady vůbec nejde. Jde tu o toho hypersupertotalmegahustého pantátu Franca Nera, který se po celou dobu stopáže brodí po kolena v nánosech vlastního charismatu a nebýt má heterosexualita tak neotřesitelně neotřesitelná, tak neváhám, nacválám si to do té přerostlé kozačky a strýčka Franca vojedu do jeho sedmdesátiletého kaďáku. Mám tušení, že nebýt Francovy schopnosti excelovat ve všech hereckých polohách za patřičně grandiózního hudebního doprovodu, tak by se ta čtvrtá hvězdička pravděpodobně skutálela do nejbližšího kokršpanělského hovna. Ale tady nemá cenu polemizovat o tom cobykdyby. Jako jediný zápor vidím, že je tu příliš akce a příliš málo vyblité sedmdesátkové blažky. Stórka je jinak více než nosná a všechno ostatní je vlastně v cajku. Asi doporučuji. (18.08.2014)

Jeden z vizuálně nejpůsobivějších (pozdních) spaghetti westernů s vymazlenými širokoúhlými kompozicemi, které by záviděl i sám Leone. Příjemně netypický western s avantgardním střihem (důmyslně spojujícím minulost s přítomností), s téměř postapokalyptickou atmosférou zaprášeného města zdecimovaného morem (noční scény nasvícené loučemi připomínají středověk), s náboženskou symbolikou a s charismatickým Francem Nerem s vizáží Ježíše. Je to slepenec všeho možného od Shakespeara přes Bergmana po Peckinpaha, ale překvapivě to jako celek funguje. Shazuje to pouze bizarní soundtrack s ukňouranými baladickými písněmi, v nichž dva zpěváci přímo pěvecky komentují, co se ve filmu zrovna děje. (18.03.2018)

Velmi slušný a originální spaghetti western. Nejde o další klon Leoneho, Castellri si jde vlastní cestou. Za zmínku stojí absence hudby od Ennia Morriconeho, což rozhodně není na škodu. Bratři Angelisové ji s přehledem nahrazují v podstatě jen jedou, za to ale skutečně působivou písní. Keoma má vážně skvělou mystickou atmosféru. Motiv záhadné stařeny se mi opravdu líbil a díky němu působil snímek "japonsky" (vzpomněl jsem si na Onibabu) ještě více, než jiné spahetti westerny. Scénář také poměrně originální (potěší flashbacky do minulosti, i když nejde o nic nového pod sluncem), ale na můj vkus možná trochu překombinovaný. Hlavně zdlouhavý souboj s Cadwellem a spol. Naštěstí to vynahradil atmosférický finální souboj s nevlastními bratry. A závěr. "Muž, který je svobodný nikdy neumírá". (ty pseudofilosofický kecy Franca Nera jsou ale snad ze všeho nejlepší!) 4,5 (10.08.2015)

Ani nudný dabing mi nezkazil zážitek z toho brilantního spaghetti westernu - špinavá syrová a lehce tajemná atmosféra, nápaditě využívaná kamera, skvělé záběry a k tomu ještě úžasná hudba. Ve filmu je poměrně dost zpomalených záběrů, ale narozdíl od dnešních filmů jsou efektní, účelné a mrazivé, nikoliv patetické. Velkou přestřelku ve městě jsem si užíval jako nějakou akční 3D hru. (27.01.2012)