Django

Vemte ty nejhorší prvky a žánrová klišé z westernu, přidejte nevinný kukuč Franca Nera a jeho modré oči, zamíchejte, důkladně protřepejte a máte Djanga. Cobucciův Django patří do kategorie filmů, na které by se velmi obtížně dělala parodie, protože je tak špatný, že je nechtěnou parodií sebe sama. Jako guilty pleasure pozitivní reakce chápu, případná obhajoba Djanga jako zásadního westernového filmu je mimo realitu a obyčejnou lidskou soudnost. Na to, abyste pochopili, jak ultimátní brak snímek představuje, by vám měly stačit tak 2 minuty, kdy se začnete pást na přehrávání a zoufalém neherectví představitelů vedlejších rolí, bohužel včetně hlavní ženské role. Na to, aby Django mohl být představovaný za fajn zábavu, mu chybí právě cílevědomá práce s parodickými prvky. Djangovi chybí smysluplný scénář, jakákoliv motivace osvětlující chování postav, chybí mu vlastně všechno. Mimochodem, spagetti western ve své podstatě byl ryze konzumní béčkový produkt italské kinematografie, kterému scházely ambice producentů, a jen genialitě Sergia Leoneho, který dokázal překročit v několika případech bariéry a dát spagetti westernu pozitivní rozměr, vděčíme za to, že spagetti western není synonymum pro filmovou šmíru. Celkový dojem: 20 %. (01.04.2022)

Další z řady spaghetti westernů. Nejde to nesrovnat se stejnojmenným Tarantinovým filmem. On si prostě tyhle staré pecky užívá. Už jen ta úvodní znělka je stejná. Franco Nero tu hraje osamělého pistolníka, který se po válce vydává na svou krvavou pouť plnou zrady a smrti. V malém městě musí balancovat mezi rasistickými jižany a mexickými bandity. Díky svému pistolnickému umu a občasnému podvádění se mu daří ve všem proplouvat. Problémy na sebe ale nenechají dlouho čekat a on se musí rozhodnout, jak v cestě lásky, tak věrnosti. Nakonec se vše zamotá a náš hrdina bojuje o holý život. Podaří se mu tato jeho křižácká pouť přežít? Krom hudby je tu celkem povedená akce a místy je to dost násilné. Taky si tu moc nelámou hlavu s fyzikou. Na tento film se naráží v Tenkrát v Hollywoodu a v Drsném Harrym. "Zbývá mi jedna kulka." (26.01.2021)

Kultovní spaghetti western, který udělal Franca Nera. Cool hrdina v černém s tajuplnou rakví, krásná žena, fajn sadistický záporák, rozblácené město, tvrďácké dialogy a skvělá hudba. A když tu dojde na střílení, často má podobu masakru a celkově tu nikdy nejdou k zemi míň jak čtyři lidi zároveň. Ale že by to bylo nějak extra natočeno... Rozchechtalo mě plivnutí zátky do tváře padouchovi. Film se dočkal desítek neoficiálních sequelů (čtyři vznikly ještě téhož roku!) a až po 11 letech i jednoho oficiálního - a mizerného - DJANGO SE VRACÍ (1987), opět s Nerem. Scéna uřezání ucha inspirovala Quentina Tarantina k podobné scéně v GAUNERECH. (16.04.2007)

Tuctový špinavý western s tuctovou zápletkou, mizernými lokacemi a strašnými herci. Ale je tu ten chlapík co pořád za sebou tahá zablácenou rakev. A ono to je pořád sakra atmosferické. Nic na tom že Franco Nero hrát neumí a scény doprovází opravdu hrozně uhozená melodie. Je to klasika. To bláto, ten kamenný výraz Djangova obličeje, tajemství jež si nese sebou a hlavně ... ta rakev! (01.07.2007)

Takový metahipsterský western - střílečka, která se snažila být za každou cenu cool ještě než být cool za každou cenu začalo být cool. A co si budem povídat, forma je zvládnutá al dente, Franco Nero je charismatický až na půdu, obličejík Loredany Nusciakové vypadá jako anděly vytesaný do bezkazého mramoru a ta po víko ozbrojená rakev je prostě ikonická a nezapomenutelná. Plus to bahno, tuny a tuny bahna, bláta a bažin. Jenže ve skutečnosti není Django perfektním westernem ani omylem. Místo toho jde o povedenou neintencionální parodickou komedii napěchovanou planými prkennými plky a stupidně situovanými situacemi, kterým se prostě nedá nesmát. Jo a ta přemíra bahna, tu už jsem zmiňoval? Tak ta celoý ten pokus o drsný coolový (super)"hrdinský" western jen šperkuje. (22.09.2015)