Django

Dnes již legendární spaghetti western natočil Sergio Corbucci a uděla hvězdu z Franca Nera. Režisér se nechal zjevně inspirovat exteriéry Japonských samurajských filmů (rozblácené, rozježděné město, všude bláto a špína) a stejně tak jsou vystaveny i souboje. Charismatický pistolník s rakví s tajemným obsahem, krásná zrzka, sekta majora Jacksona (skvělý Eduardo Fajardo) v děsivě rudých kápích, mexikáni, cynismus a (takřka) dokonalé finále na hřbitově. Jeden z nejlepších spaghetti westernů. 80%. (09.02.2005)

Velice slušný a velmi realistický spaghetti western, od jednoho z jeho zakladatelů Sergia Corbucciho, Leoneho souputníka ale i trochu rivala. Nicméně u tohoto filmu, bych určitě vyzdvihl, jednak docela dobrý scénář, až nečekaně vyhrocené situace, tvrdost a syrovost, již zmíněnou realističnost, ale také skvělou hudbu, kameru, střih, tedy téměř vše, co by měl více než jen dobrý film obsahovat. Nemá cenu se tu více rozepisovat, kdo jste viděli určitě mi dáte za pravdu. Prostě Franco Nero mě ve svém teprve druhém filmu, který jsem od něj z jeho začátků viděl, nezklamal. První jeho velká role (přímo ústřední), byla vynikající, řekl bych že herci přímo šitá na míru. Inu, abych to nějak ukončil. Franco jako vždy výborný a ještě něco k tomu. Poznámka pro život : nikdy nepodceňovat člověka-tuláka ze záhadným nákladem (materiálem)! (09.07.2006)

Tuctový špinavý western s tuctovou zápletkou, mizernými lokacemi a strašnými herci. Ale je tu ten chlapík co pořád za sebou tahá zablácenou rakev. A ono to je pořád sakra atmosferické. Nic na tom že Franco Nero hrát neumí a scény doprovází opravdu hrozně uhozená melodie. Je to klasika. To bláto, ten kamenný výraz Djangova obličeje, tajemství jež si nese sebou a hlavně ... ta rakev! (01.07.2007)

Samozřejmě, že jsem si nemohl odpustit film, z kterého si vzal Tarantino inspiraci pro svůj westernový epos "Nespoutaný Django". No, vzal inspiraci. Vzal si jméno postavy, titulní melodii a Franca Nera, kterého obsadil do menší roličky. Dějové spojitosti nemá smysl hledat, snad jen v tom směru, že je možné v obou filmech najít nějakou tu romantickou linii, která není pro film z divokého západu vždy povinností. Franco Nero si vystřihl nemluvného zabijáka, který toho moc nenahraje, moc emocí nám nepředvede, ale právě v tom je jeho krása. Rozhodně se nejedná o kladného hrdinu v tom čistém smyslu slova. Je to člověk, který se chová dost nerudně k ženě, která se do něj očividně zamilovala, a místo citů volí raději zlato. Jeho chování má však jeden zásadní důvod, který je třeba hledat v minulosti. Ale nebude prozrazovat příliš mnoho. Django je hrdina, který s sebou přes nehostinnou krajinu táhne rakev, a dobrou půl hodinu si můžete představovat, co tam asi má. Pak záhy pochopíte, proč si QT vzal inspiraci právě zde a svého hrdinu pojmenoval také Django. Mimochodem až teď mi dochází konfrontace mezi Jamiem Foxxem a Francem Nerem v Tarantinově filmu. Je vidět, že člověk prostě musí mít filmové základy, aby si užil Tarantinovy filmy naplno. "Django" nepotřebuje mnoho znalostí, stačí se jen spokojit s tím, že proti vám stojí hrdina, který dokáže kosit své nepřítele ve velkém stylu, sice jde po zlatě, ale nakonec si vybere tu správnou stranu a všechno zakončí stylově na hřbitově. Ano, mám rád western, a ne, nevím, proč jsem se mu tak dlouho vyhýbal. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2013/01/little-ashes-nezapomen-na-me-butter.html (05.03.2013)

Pro mě určitě jeden z deseti nejlepších westernů, jaké jsem kdy viděl. Popravdě, mám ho dokonce v Top 5. Zdejší osamělý pistolník se od svých mnoha kolegů liší tím, že s sebou všude táhne rakev, a na dotaz, co v ní je, odpovídá: "Muž jménem Django." Už tohle, samo o sobě, je za všechny prachy. Jenže Corbucciho mistrovský kousek má na skladě mnohem víc. Zápletka s mexickým generálem Hugem byla o nějakých padesát let později využita ve hře Red Dead Redemption. Fanoušci Heisenberga tu najdou nápad, který dobře znají z Breaking Bad. A aby toho nebylo málo, máme tu taky jednu nechvalně proslulou scénu z Gaunerů. To ale ještě pořád nic není. Krom výše jmenovaných es nás čeká pěkné překvapení někdy v první třetině filmu a naprosto dechberoucí zvraty (zlato, bažina, atd) v třetině poslední. To nejlepší si ale Django schovává úplně nakonec. Finální scéna na hřbitově je totiž rozhodně jedním z nejepičtějších westernových závěrů vůbec. Pokud všechno předtím dnešnímu, mnoha vykrádačkami zmlsanému divákovi, nebude pořád stačit k pěti hvězdičkám, potom už to dokáže snad jenom právě tato scéna a následný pocit euforie, který se dostaví během závěrečného songu. (13.07.2019)