Dohonit vítr

Anna přijíždí kamsi na norský venkov k mrzoutskému dědečkovi na babiččin pohřeb. Děda je naštvaný na celý svět, protože nejen že ovdověl, ale před časem přišel i o syna a snachu, Aniny rodiče. Jak už to tak bývá, hrany se časem obrušují a vnučka s dědou nacházejí k sobě cestu. Dobré, ve druhé půli emocemi nabité drama. (14.08.2019)

Mladá norská venkovanka usazená v Berlíně se vrací jako světobčanka do rodného hnízda a zjišťuje, že zanedlouho splyne se zdejší prostředností k nerozeznání. Ačkoliv nepřestává žít svou divadelní rolí, odstupem od svých nejranějších kroků, prvních a nenapravitelných vin a neodčinitelných ne-lásek, splývá se vší zdejší odcizeností. Neodchylně od prvního záběru, žije svou umělostí, dyzajnem, a ponořená vně sebe opisuje donekonečna svůj stín, zatímco svědci její nedávné tváře odsuzují svou paměť z nezapomínání. To vše snímáno slepou reklamní kamerou, v záběrech stříhaných bezduchou myslí žijící v umělých efektech citů. Když se konečně, po osudových střetech s prvním a prvnějším milováním a po zásadních životních vyznáních přesype písek z přesýpacích hodin na samé dno, nezbyde nic než předvídatelné vyvrcholení, či přiznání si zákonitosti, že i každá reklama jednou skončí cizím příběhem… (07.04.2018)

„Oběd je hotovej.“ - „Nemám hlad.“ - „Když nebudeš jíst, umřeš.“ - „Nějak se s tím smířím.“ Sympatizovat s hlavní hrdinkou není těžké. Obyvatelé její rodné hroudy jsou k ní totiž velmi „vřelí“, ať už brutálně upřímný děda, neochotný správce kostela či chladný expřítel. Alespoň promiskuitní kamarádka z dětství (její jednoduchost mě bavila) spolu s morbidní holčičkou Emmou (takhle si má hrát správné dítě!) s ní prohodí nějaké to slovo. Jenže Anna se nechce vzdát…Dohonit vítr je film o vyrovnávání se s minulostí, nalezení sebe sama, otevírání starých ran, vytahování kostlivců ze skříně, odpouštění a nalezení klidu. A ač jde primárně o smutnou látku, vážní určitě nezůstanete díky až překvapivé koncentraci černého a suchého humoru. K tomu si můžete připočíst též dobré dávkování informací a specifickou atmosféru, které pomáhá krom hudby i kamera těžící z nádherného prostředí. Pro mě kvalitní komorní záležitost za silné 4*. „Minulej tejden to byl hranej sesuv bahna.“ - „A to vypadalo jak?“ - „Seděla na prkně šest hodin jako jedinej přeživší.“ (05.01.2020)

Kamera.Nádhera. A příběh...ten nevlídný sever, kde i léto vypadá jako říjen, musím uznat, má svoji podmanivou krásu. Uznávám nerada, já teplomilka. Ale musím. jedna zemřelá babička a její vnučka, přijíždějící na radu svého snoubence , za svým ovdovělým dědečkem, se kterým, zdá se, to nebude mít zrovna jednoduché. Starý život vyplouvá na povrch a odkrývá nejedno bolavé tajemství. A konec trochu naděje...snad.. Vynikající herecké výkony a hudba, moc hezký film. (31.08.2015)

Příjemný komorní snímek, který si tak pomalu plyne a postupně lehce načtrtává, co se stalo v minulosti hlavních postav. Za největší devizu filmu považuji nádhernou scenérii, nejspíš se to natáčelo v severním Norsku, takže by díky golfskému proudu by nemuselo být nesnesitelné do této oblasti zavítat. (25.03.2014)