Dohonit vítr

[FebioFest 2014, Praha] Milý festivalový snímek, který především díky krásné norské přírodě a hláškujícímu dědovi určitě stojí za zhlédnutí. Právě postava dědečka Anny je nejen tím, co drží film pohromadě, ale zároveň i důležitým faktorem, díky kterému komorné (samo o sobě nepříliš zajímavé) drama nespadá do roviny absolutní nudy. Malá, byť malebná vesnička, ve které se děj odehrává toho totiž moc nenabízí a ani vedlejší postavy příliš nezaujmou. Celkově u mě ale převládla spokojenost - 4* a mé doporučení jsou tak zcela na místě. (14.04.2014)

Febiofest, povedená věc, přišlo mi tenkrát. Na druhé či třetí rande. Příjemná náladovka, severská pocitovka, léto na jihu Norska, návrat domů, jeden pohřeb a jeden (možná) návrat. Byl? Nebyl? Sám už nevím… [70%; 2015 Cinestar Anděl] Příjemné, civilní, nepřehrávané, ze severu, opravdové. O návratu domů, rozkrytí minulosti, najití smyslu a cesty dál. Ostrov někde u norského pobřeží, písečná pláž, co mi připomněla Lofoty stejně jako dřevěné domky s červeným nátěrem. Fouká, většinou je zataženo, ale tráva je v létě krásné zelená a vzduch dýchá svobodou. Krásnej film. [80%; 2020-03-02 Home sweet home] (26.02.2020)

„Oběd je hotovej.“ - „Nemám hlad.“ - „Když nebudeš jíst, umřeš.“ - „Nějak se s tím smířím.“ Sympatizovat s hlavní hrdinkou není těžké. Obyvatelé její rodné hroudy jsou k ní totiž velmi „vřelí“, ať už brutálně upřímný děda, neochotný správce kostela či chladný expřítel. Alespoň promiskuitní kamarádka z dětství (její jednoduchost mě bavila) spolu s morbidní holčičkou Emmou (takhle si má hrát správné dítě!) s ní prohodí nějaké to slovo. Jenže Anna se nechce vzdát…Dohonit vítr je film o vyrovnávání se s minulostí, nalezení sebe sama, otevírání starých ran, vytahování kostlivců ze skříně, odpouštění a nalezení klidu. A ač jde primárně o smutnou látku, vážní určitě nezůstanete díky až překvapivé koncentraci černého a suchého humoru. K tomu si můžete připočíst též dobré dávkování informací a specifickou atmosféru, které pomáhá krom hudby i kamera těžící z nádherného prostředí. Pro mě kvalitní komorní záležitost za silné 4*. „Minulej tejden to byl hranej sesuv bahna.“ - „A to vypadalo jak?“ - „Seděla na prkně šest hodin jako jedinej přeživší.“ (05.01.2020)

Kamera.Nádhera. A příběh...ten nevlídný sever, kde i léto vypadá jako říjen, musím uznat, má svoji podmanivou krásu. Uznávám nerada, já teplomilka. Ale musím. jedna zemřelá babička a její vnučka, přijíždějící na radu svého snoubence , za svým ovdovělým dědečkem, se kterým, zdá se, to nebude mít zrovna jednoduché. Starý život vyplouvá na povrch a odkrývá nejedno bolavé tajemství. A konec trochu naděje...snad.. Vynikající herecké výkony a hudba, moc hezký film. (31.08.2015)

Mně se na severských filmech líbí mimo jiné ještě jedna věc. Nechají divákovi volný prostor, nenaservírují mu to všechno do puntíku, ale máš fantazii a oči, tak taky trochu přemýšlej. To podstatné se stejně postupně dozvíme, ale viděli jste Anniny oči, když šla k babičce s kopretinou v ruce? Ty slzy a smutek? Annu hrála Marie Blokhus výtečně. Její city, které nám odkrývala buď právě v těchto situacích a nebo ty umně skrývané, kdy byla v blízkosti Havarda byly dokonalé. Byla to směsice emocí nejen těch, které na mě vykukovaly z několika tváří hlavních protagonistů, ale kde se měly možnost projevit i u mě, když jsem například sledovala dědečkovu proměnlivou náladu a postupné sbližování se svojí vnučkou. K tomu vhodný hudební podkres a exteriéry, po kterých jsem měla touhu zamířit tam alespoň na jeden týden a pokochat se osobně tou nádherou. (12.01.2015)