Prosperovy knihy

Prosperovy knihy jsou mým teprve druhým setkáním s Mistrem. Možná by to bylo i pět hvězdiček, ale dostala se ke mně verze s naprosto příšerným obrazem z videokazety. A protože Greenaway stojí na vizuálnu (i když zde mi to přišlo jako kompilace tance, baletu, poezie, divadla a erotiky v jednom), nemohl jsem si to užít tak, jak bych chtěl. Ale jak někde vyjde DVD, dám si to určitě ještě jednou... EDIT: nakonec jsem DVD sehnal a dal si Prosperovy knihy jeste jednou. Naopak musím jít s hvezdou dolu.:-( (25.09.2007)

Kdybych Shakespearovu Bouři neznal, asi by se mi ve filmu oriantovalo dost těžko. Ale ono to není ani tak podstatné - surreálné výjevy nemyslí na minulost ani budoucnost a ač jde teprve o druhý Greenawayův film, co jsem viděl, mám pocit, že právě to je jeho trademarkem - výtvarné řešení každé scény a její okamžitý účinek. Co se dekadentních shakespearovských adaptací týče, nicméně vede Titus od Taymorové, který dokazuje, že podobného efektu lze docílit i bez zbytečné dezorientace a ztráty (nebo spíš odmítnutí nalezení) nitě. V druhé polovině, když jsem si na styl filmu zvyknul, už mě pak moc nepřekvapoval a spíš jsem jen čekal, až už skončí - což je asi nejhorší, co se mohlo stát a po začátku, kdy jsem byl vyloženě fascinován, mě to mrzí. (05.08.2013)

Ve všech těchto odlišných oblastech se filmový či fotografický obraz mění z okna rozevřeného do znázorněného světa v plochu, na níž se jedna obrazová vrstva skládá na druhou nebo vynořuje z druhé a vytváří tak kolážové efekty, které spíše než efekt hloubky prostoru navazují efekt tloušťky obrazové plochy a vzájemnou koexistenci, kdy je střih vnesen dovnitř obrazu a prostoru za účelem vrstvení či klíčování významů. Neb vázáním listů vzniká kniha, stejně jako chronologií stran a namáčením brku do kalamáře, když dojde roztřesené ruce v návalu inspirace inkoust či dech. Love it. (01.08.2008)

Nedokázal som to dopozerať ani do polovice. Vezmite Shakespearov text, deklamujte ho krásnou archaickou angličtinou a nechajte za zvukov zaujímavej hudby poskakovať, poletovať, či inak sa pohybovať nahých hercov. Občas to prerušte do diaľky vytrvalo cikajúcim chlapčekom či anjelikom, postavy zoskupujete do formácií pripomínajúcich dobové obrazy a všetko to zaznamenáte do výsledného dvojhodinového filmu. A pokiaľ sa voláte Peter Greenaway, môžete sa tešiť, ako ste zamotali šišku filmovým divákom. Mne nie, pretože som zdrhol včas, majúc o filmovom umení výrazne odlišnú predstavu. (30.09.2012)

Peter Greenaway je magický obrazotvůrce, který mě tentokrát velmi originálně, pomocí barevné koláže scén evokujících živé malby, starých písemností, kreseb a výjevů klasického „shakespearovského“ divadla přenesl ve velkém stylu kamsi do doby dávné renesance... a mně se tam na dvě hodiny ve společnosti majestnátného hereckého projevu Johna Gielguda i nečekaně zalíbilo. Moje menší okouzlení artovým filmem tentokrát častěji vycházelo z vnitřního pocitu fascinace, než z přínosu v podobě sdělení hlubších myšlenek, které bych dokázal jasněji popsat. Nicméně ač jsem tedy z Prosperových knih oproti některým předchozím režisérovým filmům (Architektovo břicho či Kuchař, zloděj...atd.) již cítil značnou převahu formy nad obsahem, ve finále mi to až na pár pocitově roztahanějších pasáží ani příliš nevadilo, protože forma dokonale podporovala navození atmosféru umění starší doby (a současně zobrazování oné starší doby v umění), kouzelně se snoubila s obsahem sbírky knih titulní postavy, často mi svou nápaditostí (včetně muzikálové části ve druhé polovině) vystačila ve zmíněném propojení s výtvarným uměním a divadlem k podmanivému a nezaměnitelnému žážitku a rozehrané útržky z královského dvora přeci jen v těch stylizovaných dialozích k něčemu silnějšímu dospěly. [80%] (24.04.2024)