Kikudžiro

Malý chlapček trýznivo pociťuje osamelosť uprostred prázdnin, kedy všetci jeho kamaráti odchádzajú s rodinami na dovolenku a on ostáva sám s babičkou uprostred veľkomesta. Vie však o tom, že kdesi ďaleko má mamičku. Rozhodne sa navštíviť ju. Spoločnosť mu robí svojrázny drzý a neokrôchaný "strýčko", ktorý svojím chovaním cesstu skôr spomaľuje ale zároveň vytvára množstvo srandovných siuácií, ktorých cieľom je azda rozveseliť smutného chlapca. Typické kitanovské hranie v hlavnej úlohe, akoby večný drzý úsmev, kolísavá prihrbená chôdza, nečakané reakcie a svojrázny humor. Krásna hudba presne vystihujúca pocity pri sledovaní deja. Rozpohybované stránky denníka malého chlapčeka premiešané so snením a náhlymi prestrihmi vytvárajú úsmevnosmutné poetické road movie o detstve a priateľstve. (26.01.2005)

Když jsem před časem viděl z dílny Takešiho Kitana jeho akční krimi thrillery z přelomu 80. a 90. let, nedovedl jsem si vůbec představit postupný přechod pana režiséra např. až k takto poetické komedii s dětským hrdinou... a ona je tohle (snad až na jednu drsnější příhodu s pedofilem) vážně milá a příjemná záležitost, která se často nenásilně blíží k dojemnému filmu pro celou rodinu. Současně však Kitano v Kikudžirovi nadále zachovává svůj pomalý styl s věčně bloudící postavou a také přímočárým svérázným humorem (který je zde podobně jako v Sonatine přítomný někdy i ve střizích během nečekaného sledu záběrů). Na začátku cesty či seznámení s novými lidmi tu pokaždé figuruje nejistota, váhání, napětí... nenastane-li odmítnutí, z nutnosti pobýt spolu se vyvíjí vzájemné hledání a s typickým „kitanovským“ humorem, ke všemu opět s panem režisérem v hlavní dospělácké roli, se pak nalezení proměňuje v nejednu odzbrojující rošťárnu. Na styl plný pomalých poetických scén (mj. z podmanivého přímořského prostředí), často s náhlými skoky do takto spontánního humoru, jsem si chvíli musel zvykat, ale podařilo se mi naladit, že mi ve výsledku trochu překážely jen ty podivné snové sekvence, které mi až na tu poslední do zbytku atmosféry filmu příliš neseděly (nejvíc ta s opětovně se objevujícím pedofilem). Oproti tomu se mi hodně líbilo uvádění jednotlivých kapitol barevnými obrázky s psaným titulkem z hravého dětského pohledu. Inu, strejda dělá (také) blbiny... Oceňuji, že skrze strýčka Kikudžira coby poutníka na cestách, rovněž strádajícího a hledajícího, vysílá film rovnocenné poselství směrem k dětskému i dospělému divákovi. [85%] (28.06.2023)

Velmi milý a příjemný film o cestě malého kluka za svou mámou - společnost z donucení mu dělá postarší nevrlý chlápek, takový ten typ, co jen na všechny řve a na nikom mu nezáleží. Ale přesto se během těch několika dní změní... ___ Film má zvláštní, pro Kitana typickou, poetiku. Je víceméně veselý, ale občas až bizarně a "úchylně". Hudbu má na svědomí Kitanův dvorní skladatel Joe Hisaishi a myslím, že se mu velmi povedla. Za zmínku též stojí, že obrazy, které se filmu objeví, maloval sám Takeshi Kitano. ___Celkově vzato: Ideální film proti depresím a jiným smutkům. (23.02.2004)

Nádherná lyrická báseň o chlapci, který měl byl o prázdninách sám, ale nakonec bylo všechno jinak. Masaova pouť za maminkou, kterou touží spatřit, je nevšedně pojatou road movie, které dal Takeshi Kitano výtvarným hereckým i režijním pojetí svojský styl, který je někde mezi dětským deníčkem a poetickou vřelostí evropského vypravěčského filmu. Epická žíla je defacto druhotná a příběh v pravém slova smyslu vrcholí tehdy, když má film odslouženu asi polovinu stopáže. O něj ale tak dalece nejde. Jde o požitek a procítěnost. Kitanovo umění udělat z cesty chlapce a jeho průvodce – "strýčka" hrubána, vejtahy a kašpara od nátury – nevšední a s labužnickou pomalostí recitovanou báseň o lásce, naivitě a dětství, dosahuje absolutní dokonalosti. Kamera se často distancuje od přímé dějovosti a libuje si v lyrickém panoramatizování, střih zdánlivě rozbíjí tok času a podává často střípky událostí, výtvarné doplňky a Masaovy sny dodávají všemu magický ráz. Kikudžiro je v jádru takový Kolja po japonsku, ale tam, kde byl Svěrák dojičem slz, je Kitano působivým básníkem, který dobře pochopil, že kouzlo není v explicitnosti sdělovaného. Jeho film má neobyčejný humor, který zajišťuje sám režisér svou rolí obhroublého klauna (svým způsobem velice podobného postavě Shinkichiho z pozdějšího Kitanova filmu Zatoichi). Humor "strýčka" je plný přehmatů, přehnaného sebevědomí a velmi křupanského chování, pod kterým se ale skrývá dobrá duše. "Strýček" přitahuje různé další podivíny, s láskyplností stvořené a sehrané figury, které Masaovi zařídí ty nejpodivnější a nejhezčí prázdniny. Ohrané? V tomhle balení nikoli. Navíc hudba dvorního kapelmajstra Hisaishiho je prostě a jednoduše geniální a svojí křehkou krásou a nestylizování přesně vystihuje hořko-sladkou notu Kikudžira. Protože Kikudžiro není jen filmem o nacházení a radosti, ale především o ztrácení, která nás nutí nacházet. Je to film, který se jako mozaika složí a ještě pozdě v noci jsem těžko dusil záchvaty smíchu, když jsem pozoroval celý obrazec z odstupu. Pohlazení po duši, nic lepšího mě nenapadá. (24.01.2005)

skvela oddychovka. po vsetkych depresivnych bergmanoch a shakespearoch mi takyto filmik velmi dobre padol. velmi uveritelne, miestami dost sentimentalne, ale na to sa vykaslat. kitano bol skvely, ten chlapec nemal najmensej chyby, hudba bola krasna.. fakt taketo filmy velmi mozem. PS: odporucam pozerat v nedelu na ranajky, zazitok sa zostonasobi (02.11.2008)