Pianistka

O rok neskôr vyšiel Pianista a jeho smutný psí pohľad bolo niečo, toto je veľmi čudná historka o neukojenej dáme. Neukojenej do tej miery, že sa radšej reže a keď rezanie nestačí, odbavuje sa sledovaním aktov iných. Potom príde mladý pán, čo by aj ukojil tú starú rárohu, ale ona má mindráky, takže ho stále len fajčí a najlepšie ani nie do konca, aby zajac pribehol znova. Nuž a toto Natalie Portman označila za skvelý film, ktorý ju ovplyvnil už v dvanástich rokoch, keď ho videla. Nuž, keď takýto príbeh sleduje dieťa, nečudujem sa. Film o mizernej žene a jej mizernom živote. (22.05.2023)

Môj druhý Michael Haneke a stále viac mám pocit, že "opíja diváka rožkom"!!! Fakt je ten, že veľmi pekne zobrazuje psychológiu hlavnej hrdinky (obdivuhodná Isabelle Huppert, už len tým, že sa na podobnú ťažkú rolu podujala), resp. jej momentálny psychický stav, ktorý vyplýva z rodinného súžitia a svoju neschopnosť prežívať cit kompenzuje zdanlivou vášňou k hudbe. Celkové jej prežívanie mi asociuje úryvok z jednej piesne: "I hurt myself today, to see if I still feel", čo definuje jej úchylku. Ak platí pravda, že koniec príbehu definuje jeho priebeh, tak Haneke pohorí na celej čiare. Síce necháva veľký priestor na divákovi, aby si domyslel koniec a vyústenie, ale akoby on sám tápal. A svoju neistotu kompenzuje kontroverziou, pre ktorú si ho budú ľudia pamätať... Mám ten pocit už pri druhom filme a verím, že tretí mi to potvrdí:) Každopádne Pianistka nie je zlý film, ale subjektívne mi pripadá ako výsek a absentuje katarzia, rozhrešenie, vyústenie, záver, whatever..takto je to celé nemastné- neslané, hoci ľahko zapamätateľné... (26.10.2008)

Pianistka žije vo svete vlastných obmedzení a túžob a v tomto svete vlastnej izolácii dokáže nádherne cítiť hudbu. Haneke jej psychopatologickú osobnosť zobrazuje kompenzačne cez umenie a rozvíjajúci sa vzťah k študentovi - ide na to dobre - cez divácke emócie, čo som mu s veškerou emočnou zaangažovanosťou aj zhltla. (Našťastie) nie je to moje prvé stretnutie s Hanekem, preto som si vopred povedala, že zvládnem príbehovú nedopovedanosť a divácku frustráciu zo záveru, čo koniec koncov nebolo až také ťažké. Nezdieľam vrcholné nadšenie z Pianistky (až taký potenciál film nemá), ale nezabudnem... (27.10.2008)

Pianistka se velmi těžko vstřebává a ještě hůř se o ní píše (komentář může obsahovat spoilery). Předně musíme sledovat dva komplikované, vyhrocené vztahy (matka x dcera, učitelka x žák) a navíc v průběhu filmu přehodnocovat názor na jednotlivé postavy. Haneke opět, jak je jeho dobrým zvykem, nechutně manipuluje s divákem, když ho nejprve donutí Eriku za její jednání nenávidět, aby ji posléze učinil obětí prachsprostého, čítankového znásilnění. Na jednu stranu se v tu chvíli vkrádají nebezpečně misogynní myšlenky jako "to má za to", na straně druhé se objevuje lítost a vztek nad bezmocností hlavní (anti)hrdinky, která je navíc do značné míry dílem přehnaně protektivní a incestuálně-despotické matky. Tahle morální facka, kterou nám režisér uštědřuje, není nepodobná té z Funny Games nebo z Tarantinových Hanebných Panchartů (inferno v divadle) a vytváří možná ještě silnější kognitivní disonanci. Nakonec to vše můžeme číst jako tragický příběh o ženské (nebo i obecně lidské) impotenci, kde neschopnost zdravě se sexuálně vyjadřovat úzce souvisí s neschopností plně se realizovat v profesním/uměleckém/tvůrčím životě. _____ Nejprve jsem vůbec netušil jak film hodnotit, ale za takhle výjimečné zprostředkování protichůdných emocí musím jít na max. Haneke je ďábel. (19.02.2011)

Anatomie obsese a sadomasochismu v ženském vydání, Hitchcock na feministický tón až velmi svého druhu? To jsou otázky, které napadnou poučenějšího diváka při zhlížení tohoto filmu. Kontrast několikerého života stárnoucí vážené profesorky prestižní vídeňské konzervatoře se zauzluje ve zřídka vídané vášni vlastně ne zcela dovršené a o to zmatenější patologie. Jeden muž je z toho jelen s i bez parohů. Zřejmě právě tyto zákruty a jejich vysledovávání jsou smyslem a posláním filmu taženého právě Huppertovou, která i tady stvrzuje univerzálnost svého hereckého záběru. V zcela nezvyklé úloze ale vystupuje i Girardotová, z jejíž matky-megery-strigy jde nezastíraná hrůza. Citový vztah dcery a matky je stejně zmatený jako dceřin vztah ke studentovi a dotváří jeden bludný kruh narušeného a nešťastného osudu, který touží také po slunci a výšinách snového života ideálních lidí. Asi je dobré vědět, co všechno ještě patří do našeho světa. A rozporuplný pocit z filmu je pravděpodobně nejlepší odpovědí na otázku po režisérově a scénáristově motivu. (27.08.2007)