Funny Games

Je otázkou, do jaké míry vede rezistence vůči násilí, kterou v nás vypěstovala média jeho přehnanou a častou prezentací, nakonec k tomu, že jsme schopni například při napadení člověka na ulici odvrátit hlavu. Nedělám si iluze, že v minulých dobách, kdy rádio a televize neexistovaly byl tento postoj o tolik lepší. Problém, na který však Haneke svými filmy reaguje, je jiného druhu. Zatímco dříve bylo přímé setkání s utrpením běžnější, dnes je naopak zprostředkovaný médii a osobní kontakt s bolestí je tabuizován, nahrazen určitými konstrukty kanonizovaného způsobu chování (jak se chovat při...), nebo formou nadsázky znicotněn. A právě tyto způsoby Haneke napadá ve své čtvrté celovečerní verzi intelektuálního a mravního protestu. Žánrové filmy jako horory nebo thrillery většinou pracují se svými postavami jako s loutkami, které ač vystaveny silnému fyzickému a psychickému tlaku, jednají podle předem stanovených pravidel a mizí ze scény jako figurky Člověče nezlob se. Divák na tuto hru přistupuje a tím je mu dopřáno, že ač se před ním na obrazovce dějí věci hrůzné, on sám se baví, zůstává klidný nebo se děsí, strachuje a pláče také předem stanoveným (a tudíž očekávaným) způsobem. Funny Games tato pravidla boří. Mýlil by se ale ten, kdo by si myslel, že je to z důvodu větší rafinovanosti určené k prostému vyděšení diváka. Už tím, že tuto žánrovou hru musíme rozpoznat naším intelektem, je jasně naznačeno, že daleko více se tu jedná o efekt zcizení, a samotná fabule je pouze onen žebřík, po kterém když vyšplháme do výše, můžeme jej jako již nepotřebný odhodit. Způsob, kterým nás k tomu Haneke nutí, je velice drastický a ve své drastičnosti také značně ironický. Má nicméně sloužit k tomu, aby byl daleko více vidět rozpor mezi fabulí a syžetem. V tomto bodě mám však pocit, že Haneke své cílové publikum přecenil. Domnívám se totiž, že v lidech, kteří strávili bez reflexe stovky hodin sledováním žánrů, které Haneke napadá, schopnost vymanit se z konvenčních emocí a skutečně procítit hluboce bolestné scény Funny Games odumřela (nebo v nich nikdy nebyla vypěstována). Jak jinak si vysvětlit některé reakce, které pokládají zoufalé a tudíž zdánlivě iracionální chování muže a ženy, jimž právě před očima zavraždili jejich malého synka a kteří stojí proti absurdnímu zlu, za nerealistické, ba dokonce hodné výsměchu? Druhou množinu pak představují diváci, kteří se kupodivu i na toto představované násilí dokázali rychle adaptovat (tj. Funny Games si zaškatulkovali jako exploitation - v něm je přeci maximální násilí normální...), ale v určitých momentech shledávají Funny Games nudným filmem. Snad je to zapříčiněno Hanekeho tvořivým využíváním tzv. prázdných scén, které do kinematografie zavedl J. Ozu. Tyto prázdné scény jsou ale ve skutečnosti prázdné pouze pro toho, kdo se nenaučil nad uměleckými díly přemýšlet. Zatímco přemýšlivý divák je zaplní svými myšlenkami, jak koneckonců Haneke očekává, pro pasivního diváka jsou jen zrcadlem, které mu ukáže jeho vlastní prázdnotu. A tak, ač si myslím, že je trefné, když režisér ve svém interview mluví o momentu, ve kterém když jeho hru odhalíme, sledování jeho filmu pro nás ztrácí smysl a můžeme ho vypnout, je pravděpodobné, že to nikdo z nás neudělá. Ti první ji totiž odhalili už dávno a jeho filmy sledují z jiných důvodů (pro mě osobně bývají většinou jistým druhem morální očisty) a ti druzí k tomu pravděpodobně díky složitosti snímku nebo odolnosti vůči soucitu dospět nemohou. Hořký povzdech... Interview na YouTube: 1. část, 2. část, 3. část (08.02.2008) (menej) (viac)