Umělcova smlouva

Umělcova smlouva mi svým stylem a atmosférou poněkud připoměla slavnou Zvětšeninu. Samotný děj není příliš podstatný, ale právě atmosféra šlechtického sídla a společnosti, která jej obývá, se všemi drobnými rozpory, vášněmi a intrikami, spolu s výtvarnou stránkou filmu je tím, co na filmu Petera Greenawaye upoutá. Režiséra zajímá psychologie postav, vztah dominance a podřízenosti, který se může pod tlakem okolností měnit a překonávat společenské konvence. Snímek si vychutnají příznivci historie a výtvarného umění, ono už pouze sledovat vznik jednotlivých grafik a proces tvoření, který ho doprovází, je pastvou pro oči. Samotná pointa příběhu není tak nosná a za historickou detektivku bych film neoznačil. Je to spíš tragikomedie se spoustou dekadentních prvků v chování hlavních hrdinů. Celkový dojem: 75 %. (11.07.2008)

Mám pocit, že jsem si z tohoto filmu odnesla něco úplně jiného než ostatní. Ano, kostýmy a hudba a anglický venkov byly fajn, ale nějaký hlubší skryté významy mi z toho unikaly. Dlouhé dialogy plné narážek jsem vůbec nestíhala sledovat. Přesto se mi Umělcova smlouva ve chvíli, kdy jsem zjistila kdo je ve skutečnosti ovládající a kdo ovládaný, a skutečná zápletka se začala tak nějak ukazovat, začala opravdu hodně hodně líbit. Na co jsem se ale během sledování filmů těšila nejvíc, byly scény s chlapíkem - sochou. Viděli jste v jiném filmu podobného žánru něco tak absurdního?? (14.12.2008)

Utlučen kulometnou palbou mnohosmyslných dialogů, zahlušen sebevědomými Nymanovými variacemi, ohromen groteskní výpravou, pobaven živou sochou, smířen s tím, že místo o řešení vraždy se hraje jen o troušení klíčů, místo zápletky se naznačuje mocenská přetlačovaná a místo emocí se blazeovaně kyne, nenašel jsem si pro sebe žádné pojivo, které by dalo té hromádce rafinovaných a často i půvabných jednotlivostí nějaký celistvý tvar. Buď tentokrát Greenawayovi intelektuálně nestačím, nebo se mě snaží utáhnout na vařené manýře bez náplně. (12.09.2016)

Rozporuplně působící film není v žádném případě nezdařilým. Lze diskutovat o metodě jako takové, o tom, zda emocionální chladnost je předností či záporem. Možná i o dalších věcech. V principu věcný příběh si až lukulsky libuje v různých figurách, opisech a symbolech. Z mého pohledu tu jde o zážitek, který nechává člověka ne lhostejným, ale také ne nezaujatým. Osobitost metody i poetiky je určitě nepopiratelná. Zaujmout ovšem nutně nemusí znamenat za všech okolností automaticky okouzlit. (27.08.2007)

I když je obvykle těžké se k podobným filmům věcně vyjadřovat, nedá mi to a podělím se o pár svých vlastních dojmů. Především tato Greenawayova sonda, do dob škrobených šatů a pompézních paruk, do dob anglického baroka, zdá se, mluví o vrstvení a stírání tehdejších společenských rozdílů. U daných postav převyšují vlastnosti jako arogance, megalomanství, bezcitnost, sebestřednost, vlastně tu moc těch kladných ani nenajdeme a celé je to stylizované jako hříčka, poskládáná do minimalistických výjevů, s krásně líbivou minimalistickou hudbou, v prostředí skvostných, obrovských zahrad a staroanglických, zbohatlických usedlostí, se vším, co k tomu patří a nemalou roli tu hraje i ovocnářství a jiná zahrádkářská témata, která prolínají celý film a tvoří jeho nedílnou část. Fakt, že film má také kriminální podtón asi není potřeba více rozvádět, důležité je hlavně to nepřeberné množství obrazů, metafor, odkazů a neustálé tlachání, mezi kterým se občas skrývají podstatné informace, zkrátka je to umělecký film o pocitech a jako k takovému je třeba k němu přistupovat. Co se týče intelektuálních filmů, jako je tento, tak dávám spíš přednost filmům s minimem dialogů a bez komediálních prvků, ale i tak jsem se dokázal naplno vžít do Greenawayových, 300 let starých vizí a vychutnával si kapku po kapce, doušek po doušku šťávu z ovoce jeho rozsáhlých zahrad. 70% (20.07.2013)