Děti ulice
Sciuscià
Shoeshine
Réžia:
Vittorio De SicaScenár:
Cesare ZavattiniKamera:
Anchise BrizziHudba:
Alessandro CicogniniHrajú:
Franco Interlenghi, Rinaldo Smordoni, Claudio Ermelli, Emilio Cigoli, Gino Saltamerenda, Peppino SpadaroObsahy(1)
Italsky film vynikajícího režiséra Vittoria de Sicy, odehrávající se v Itálii krátce poté, co se zemí přehnala druhá světová válka, zachycuje návrat Italie k mírovému životu. Z filmu je jasně patrné, že ke skutečnému míru má země ještě hodně daleko. To není mír, to jsou dozvuky války a poraženého italského fašismu, jejichž palčivým problémem se stal osud tisíců bezprizorných italských dětí, jejichž rodiče jsou buď mrtvi, nebo mají tolik vlastních starostí, zejména existenčních, že jim nezbývá čas na dozor nad dětmi, tím méně na jejich výchovu. Tyto "děti ulice", odkázané samy na sebe, jsou bídou a hladem donuceny provozovat nejrůznější zaměstnáni, často hraničící se zločinem. Od čištění bot vojákům okupačních armád je jen krok k žebrotě, ke krádeži, k prodeji kradeného zboží, k podvodům a loupežím se zbrani v ruce. Vzorem a pobídkou nezletilým provinilcům jsou namnoze zločiny fašismem a válkou morálně narušených dospělých lidí. (FILMOVÝ PŘEHLED 11 / 1954) (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (15)
Zaujímavý film, ktorý ale nemôžem vnímať inak ako len De Sicov zácvik pred geniálnymi Zlodejmi bicyklov. Deti ulice, Sciuscià alebo Shoeshiners sú ešte príliš holým, menej vyzrelým produktom neorealizmu, ktorý podľa mňa tiež nie je dotiahnutý k sto percentám, ako je to u bicyklistov. Nebudeme sa tu baviť o realističnosti alebo autenticite snímku - vyobrazeniu povojnového Talianska sa nedá neuveriť. Ale miesto záberov 1, 2, 3 a A, B, C mi tu ako keby chýbali obrazy, ktoré by išli ešte viac do hĺbky postáv tým, že ich ukážu z iného uhla niekde mimo tej naratívnej linky. A tu sa človeku musí vybaviť scéna lejaku zo spomenutého Ladri di Bicciclette. Deti ulice sú ale stále nepochybne dobrým filmom, ktorý stojí za to si pozrieť. U mňa však stačilo raz. ()
Děti ulice jsou film, který mi z tvorby italských neorealistů docela vypadl. Mezi mé preference patřily Zázrak v Miláně či legendární Zloději kol. Tento nenápadný De Sicův a Zavattiniho klenot mě však přiměl opět přehodnotit můj názor na společenský přesah kinematografie jakožto umělecké disciplíny. Film tak něžný stejně jako krutý. Bez jediného efektu či laciného kazu, plně autentický a zároveň poetický (viz. závěrečný obraz odcházejícího koně). Masterpiece, který řeší sic dětsky nevinný, ale o to silnější konflikt. Jestli je nějaké dílo o hodnotě přátelství, pak jsou to Děti ulice. ()
Filmový neorealismus v plenkách, nebo aspoň ten v podání Vittoria De Sicy. Ne, že by Děti ulice byly špatným filmem, to se o tom rozhodně říct nedá, ale oproti Zlodějům kol (které jsou jen o dva roky mladší) to prostě jede na půl plynu. Je tu silná zápletka, realistické podání a nejedna scéna krutá jak sám život, ale chybělo mi zde větší propracování postav i zápletky, víc skutečných emocí a na rozdíl od ostatních De Sicových filmů tenhle jako by zestárl a dobu, kdy působil nejsilněji, už měl dávno za sebou. Objektivně tu lze kladně ohodnotit spoustu věcí, ale jestli si z toho budu časem něco pamatovat, tak jen ten závěr. Ale co, každý režisér se potřeboval na něčem vyvíjet, aby pak mohl natočit svá nejkvalitnější díla. Práce s dětskými herci tu ale je obdivuhodná. Silné 3* ()
jistě zajímavý počin, především svým morálním dopad (co je vlastně přátelství a jaké má vůbec hranice), ovšem nutno poznamenat, že čas se na filmu notně podepsal a rozhodně se nedá tvrdit, že by děj v dětské věznici nějak svižně ubíhal... Nic proti tomuto filmu ovšem nemám, je to jistě čistá filmařina, před kterou nelze než smeknout klobouk, ale dal-li jsem De Sicovým (o poznání vyspělejším a zručnejším) Zlodějům kol hvězdy 4, nemohu tento film hodnotit jinak, než o hvězdu méně.. ()
Jedná se o krásný typický film z období italského neorealismu. Velmi pozitivně hodnotím výkon obou hlavních dětských (ne)herců a vlastně vůbec všech představitelů, kteří svou poválečnou bídu ani nemuseli předstírat. Zůstanu-li u osobních pocitů, tak největší dojem na mě film udělal právě díky své realističnosti. Žádné šťastné konce, žádné naděje, žádná pozitivní poselství. De Sicovi se na základě těchto postupů podařilo vytvořit jedinečnou atmosféru poválečné Itálie plné žebráků, zlodějů, nezaměstananých a kšeftařů s americkým zbožím. Tím činí film jedinečným a dílo ani po více než padesáti letech od svého vzniku neztráci nic ze své poutavosti. ()
Reklama